4. Neohrožený Ferdinand Magalhães a jeho plavba kolem světa

Ferdinand Magalhães se nebál riskovat. Věřil v existenci cesty umožňující lodím proplout mezi jižním cípem americké pevniny a Ohňovou zemí. Magalhãesův předpoklad se potvrdil a jeho posádka po ohromném strádání a mnoha nesnázích překonala úžinu nesoucí dnes jeho jméno. Tento odvážný lodivod stanul v čele výpravy, jež podnikla první plavbu kolem světa.

---

Původ Ferdinanda Magalhãese

Jeho jméno se zapsalo do dějin v různých podobách – vyslovuje i píše se podle toho, o jaký jazyk se jedná. V portugalštině, která byla mateřštinou tohoto mořeplavce, je zmiňován jako Fernão de Magalhães. Jelikož se dal do služeb španělského krále, ve známost vešla i španělská podoba jeho jména: Fernando de Magallanes. A jelikož se jedná o slavnou osobnost světového významu, v dobových dokumentech se vyskytoval rovněž latinský tvar Ferdinandus Magellanus. V některých českých textech narazíme také na formu Ferdinand Magellan.

Tento pozoruhodný mořeplavec se účastnil mnoha dobrodružných cest, bojoval ve válce, a nakonec stanul v čele mimořádně významných výprav.

Narodil se v roce 1480 v obci Sabrosa na severu Portugalska, stejně jako další portugalský velikán – Jindřich Mořeplavec. Stejně tak i Ferdinand sehrál významnou úlohu v dějinách evropských zámořských plaveb, ačkoli měl méně urozený původ. Pocházel sice ze šlechtického rodu, avšak nepříliš majetného, nicméně i přesto se mu dostalo dobrého vzdělání. Již od dětství žil v Lisabonu, kde se nacházel významný portugalský přístav. Zde se věnoval studiu, především studiu kartografie a námořnictví.

V době Magalhãesových výprav nechal portugalský král Manuel postavit věž Belém, jež měla střežit přístup do lisabonského přístavu. Přestože se původně jednalo o pevnost, která později sloužila jako celnice, a dokonce i jako vězení, stavba je mimořádně zajímavá a právem se stala symbolem portugalského hlavního města. Nachází se dokonce na seznamu kulturního dědictví UNESCO.

Ferdinandovy cestovatelské zkušenosti

Dálky Ferdinanda od mládí lákaly, a tak se ve svých 25 letech vydal na svou první cestu do Indie. Sbíral tak cenné zkušenosti, které pak zúročil na dalších výpravách včetně té nejslavnější. Ferdinand Magalhães se však ocitl v nemilosti, a proto se rozhodl dvůr portugalského krále Manuela opustit a zamířit do sousedního království – do Španělska, které bylo velkým soupeřem a mocenským rivalem Portugalska. Takto se dostal do služeb mladinkého krále Karla I. z rodu Habskburků, který tehdy právě usedl na španělský trůn.

Ferdinandovi se podařilo o svém záměru přesvědčit španělského krále, který se rozhodl výpravu podpořit.

Zahájení plavby kolem světa

Roku 1519 Ferdinand Magalhães po mnoha vyjednáváních získal flotilu, kterou tvořilo pět nestejně velkých lodí: Trinidad, Concepción, San Antonio, Victoria a Santiago. A s těmito loděmi v září téhož roku vyplul na širé moře ze španělského přístavu Sanlúcar de Barrameda, a zahájil tak svou dobrodružnou cestu. Výpravy se tehdy účastnilo 265 mužů různých národností, mezi nimiž převažovali Portugalci a Baskové.

Nesnadná cesta

Jako zkušený mořeplavec Ferdinand Magalhães často spoléhal na vrozenou intuici. Odhodlaně a neohroženě se vydával na průzkum nehostinných oblastí na jihu amerického kontinentu, kde, jak byl pevně přesvědčen, se nacházela cesta vedoucí do Asie. Vůbec to nebyl snadný úkol. Drsné podnebí a nehostinná krajina, která dostala název Patagonie, se výrazně podepsaly na průběhu již beztak nesnadné výpravy. Vyčerpaní a zmožení námořníci byli nespokojení a začali se bouřit. Ferdinand Magalhães musel několikrát čelit spiknutí kapitánů z ostatních lodí.

Setkání s domorodými obyvateli zprvu probíhalo hladce. Evropané popisují místní obyvatele jako mimořádně vysoké a mohutné, dokonce je označují za giganty, tedy obry, s velkýma nohama. V dochovaných záznamech, které pořídil mimo jiné i oficiální kronikář Antonio Pigaffeta, je rovněž zmíněno, že výprava byla zprvu velmi přátelsky a vlídně přijata. Později však došlo ke konfliktům, které vyústily i v souboje a potyčky.

Výprava dorazila do zátoky Svatého Juliána za extrémně nepříznivého počasí, uprostřed tuhé zimy. Bylo proto rozhodnuto počkat, než se počasí zlepší. Dnes se historikové shodují, že pokyn plout dál byl vydán příliš brzy, jelikož se posádka ještě nestihla zotavit. Navíc nebyly shromážděny dostatečné zásoby na další plavbu. Námořníci byli nejen ve velmi špatném psychickém rozpoložení, ale i po stránce zdravotní byl stav většiny členů posádky zoufalý. Projevil se tu celkový nedostatek stravy, co se množství týče. A co bylo horší, potrava neobsahovala dostatek důležitých živin.

Vzpoura

Krajina v jižním cípu amerického kontinentu je velmi působivá, zejména na pobřeží, kde se strmě tyčí majestátní štíty And. Život je tu však nesmírně těžký. Zdejší drsné podnebí se po větší část roku vyznačuje nízkými teplotami, přičemž k pocitu chladu nemalou měrou přispívá i velmi vysoká vlhkost. Deštivé počasí navíc provází častý výskyt silného větru.

S tím vším se na své průkopnické plavbě výprava musela potýkat. Nespokojenost vrcholila. Tři ze čtyř kapitánů velících ostatním lodím opět zosnovali proti Ferdinandu Magalhãesovi spiknutí. Ten však neváhal a tvrdě zasáhl, aby vzpouru odvrátil. Když Magalhães vzpouru nakonec potlačil, dal vzbouřence exemplárně potrestat. Někteří byli popraveni, jiní byli vysazeni na ostrově a ponecháni svému osudu.

Cesta nalezena

Nakonec se ukázalo, že Magalhães měl pravdu. Jeho lodě byly první, kterým se podařilo proplout z Atlantiku do Tichého oceánu neboli Pacifiku. Když se po nesčetných útrapách před Magalhãesem rozprostírala klidná hladina Tichého oceánu, pocítil ohromné zadostiučinění, až se samým dojetím údajně rozplakal.

Při pohledu na mapu zachycující nejjižnější výběžek Ameriky je vidět obrovské množství různě velkých ostrovů a ostrůvků. Je zřejmé, že proplout mezi pevninou a největším ostrovem Ohňové země muselo být nesmírně obtížné.

Magalhãesův důkaz o tom, že Země je kulatá

Začátkem března 1521 výprava přeci jen zdolala vody rozlehlého Pacifiku a po strastiplné cestě přistála na pevnině. Jednalo se o dnešní Marianské ostrovy. Námořníci si konečně mohli dopřát vytoužený odpočinek a zotavit se. Rovněž bylo třeba doplnit zásoby a opravit poškozené lodě. Poté se opět mohlo pokračovat v cestě až k východnímu pobřeží Filipín. A právě tam, na ostrově jménem Limasawa, se Magalheas přesvědčil, že Země je skutečně kulatá. Na stejný ostrov se totiž dostal již před deseti lety, když se plavil na portugalské lodi, která však tehdy připlula z opačné strany.

Jakmile se Ferdinand Magalhães ocitl na Filipínách, tak získal nezvratný důkaz, že se mu Zemi podařilo obeplout a že je tudíž kulatá.

Tragický konec

Magalhãesovi se stalo osudným, že se vložil do sporů mezi místními vládci. Spojil se s vládcem ostrova Cebú proti jeho nepřátelům z ostrova Macatan. Neshody nakonec vyústily v ozbrojené střety, během nichž byl Magalhães zabit.

Magalhães byl v bitvě zasažen jedovatými šípy. Druhové chtěli kapitánovi zajistit křesťanský pohřeb, ale domorodci jim odmítli jeho tělo vydat.

Po Magalhãesově smrti zavládl ve výpravě zmatek. Vzniklé situace využilo hned několik mužů, kteří se snažili převzít velení. Dlužno poznamenat, že z původních pěti lodí zbývaly pouze tři. I přesto následkem utrpěných ztrát na jejich palubách chyběla posádka. Bylo proto rozhodnuto jednu ze zbývajících lodí obětovat. Volba padla na Concepción, která byla nakonec potopena.

Výprava pokračovala na zbývajících dvou plavidlech. Trinidad a Victoria několik týdnů putovaly mezi ostrovy jižních Filipín, až nakonec na podzim roku 1521 dorazily na vytoužené Molucké ostrovy. Námořníci tam naložili lodě kořením, zejména hřebíčkem a skořicí, a vydali se na cestu domů.

Všechny strasti však ještě zdaleka nebyly u konce. U Moluckých ostrovů loď Trinidad i s posádkou padla do portugalského zajetí. Z flotily složené z pěti karavel, jež 20. září 1519 vypluly ze Španělska na moře, se zpět vracela jediná loď, a to Victoria.

Velel na ní Juan Sebastián Elcano, kterému se po obeplutí Afriky nakonec podařilo dostat se zpět do Španělska. Dlužno poznamenat, že Portugalci sice měli jih Afriky zmapovaný, ale nezakládali tam ve větším měřítku osady. S domorodým obyvatelstvem, jako byli třeba Zuluové, v této době kontakty příliš nevyhledávali.

Po všech útrapách loď Victoria pod velením Juana Sebastiána Elcana přistála dne 8. září v Seville. Prodej nákladu vzácného koření byl natolik výnosný, že pokryl veškeré výlohy, které byly s výpravou spojeny. Ovšem cena, kterou zaplatila posádka, byla neúměrně vysoká. Z výpravy, které se původně účastnilo 265 mužů, se jich domů vrátilo jen 18.

Ferdinandovo sporné prvenství

Někteří z odborníků namítají, že Ferdinand Magelhães není prvním člověkem, jenž obeplul svět, jelikož se návratu nedožil. Tohle prvenství podle některých historiků náleží jinému muži z Magalhãesovy výpravy. Ferdinand se s ním poprvé setkal na jedné ze svých četných cest. Mladík se stal Ferdinandovým sluhou (či spíše otrokem) a dostal jméno Jindřich Molucký. Pocházel totiž z Moluk, tehdy známých jako Ostrovy koření. Mnozí se domnívají, že to byl právě tento muž, kdo skutečně jako první podnikl úspěšnou cestu kolem světa, protože se mu na rozdíl od Ferdinanda Magelhãese podařilo cestu dokončit a návratu domů se dožít. Předpokládá se, že do Ferdinandových služeb se dostal jako čtrnáctiletý mladík právě na ostrovech v Molukách, ačkoli velmi pravděpodobně pocházel ze Sumatry. Jeho vlastní jméno bylo Panglima Awang.

Replika lodi Victoria

Ačkoli Victoria patřila k menším lodím výpravy, ještě menší byla už jen loď Santiago, jako jediné se jí podařilo doplout zpět do Evropy. Loď tak obrazně dostála svému jménu, které v překladu znamená vítězství.