3. Záhadný admirál Kryštof Kolumbus a jeho převratné plavby přes oceán

Osobnost Kryštofa Kolumba halí mnohá tajemství. O jeho původu existuje nebývale veliké množství domněnek, podle nichž se jeho rodiště nachází hned na několika různých místech Pyrenejského poloostrova. Nicméně historikové se nejvíce přiklánějí k názoru, že Kryštof Kolumbus pochází z úplně jiné části jižní Evropy. Předpokládá se totiž, že se roku 1451 narodil do kupecké rodiny v Janově, tedy na území dnešní Itálie. Ať je to tak, či onak, jisté je, že jeho mimořádně zajímavý život spadá do přelomového období evropských dějin a on sám se díky podniknutým plavbám výrazně zapsal do světové historie.

---

Kolumbova doba

Kryštof Kolumbus žil skutečně ve velice pohnuté době, kdy Evropa prožívala následky výbojné politiky osmanských Turků. Ti po dlouhém obléhání dobyli hlavní město Byzantské říše, kterým byl Cařihrad, zvaný též Konstantinopol. Pád této velké metropole a důležitého střediska obchodu způsobil nejen rozvrat kdysi mocné Byzance, ale také uzavření hlavních obchodních tras, které spojovaly Evropu s důležitými trhy vzdáleného Orientu. Právě odtud se vozilo velmi žádané a vzácné zboží jako drahé látky, porcelán, klenoty, vonné esence a především pak koření, jež tehdy mělo doslova cenu zlata. K dobytí Cařihradu došlo roku 1453, tedy dva roky po Kolumbově narození.

Pád obléhaného Cařihradu znamená nezvratný zánik Byzance, na jejímž území vzniká Osmanská říše. A Cařihrad přejmenovaný na Istanbul se stává jejím hlavním městem.

Bez koření to nejde

Osmanští Turci neumožnili křesťanským obchodníkům projíždět přes území své říše, a tak evropští kupci nutně potřebovali najít náhradní řešení. V úvahu připadaly různé trasy, které nevedly přes osmanské teritorium. Jednalo se však o řešení vesměs neuspokojivá, jelikož se cesta neúměrně prodloužila. Bylo proto třeba nalézt novou cestu z Evropy až do vzdálené Indie, bez jejíhož koření se už Evropané nemohli obejít.

Cizokrajné koření jako třeba hřebíček, skořice, muškátový oříšek a zejména pepř se nesmírně cenilo. Nejen, že dodávalo pokrmům výraznou chuť, ale navíc mělo konzervační účinky, díky kterým se potraviny tolik nekazily. Ve středověku, kdy neexistovaly ledničky, to zejména v jižních zemích bylo velice důležité.

Hledání cesty do Indie

A jelikož pozemní trasy nepřipadaly v úvahu, byla to velká výzva zejména pro odvážné mořeplavce. Jednou z možností totiž bylo vydat se po moři – západním směrem přes oceán. Tuto alternativu však většina tehdejších mořeplavců nepodporovala, jelikož se jevila jako příliš riskantní. Jedním z největších zastánců plavby přes Atlantik byl tehdy neznámý a nepříliš významný mořeplavec Kryštof Kolumbus.

Ačkoli mnozí Kolumba spíše než za odvážlivce považovali za snílka či fantastu, je nesporné, že právě on patří k mořeplavcům, jejichž výprava navždy změnila život nejen členům jeho posádky, ale i mnoha dalším lidem, kteří o jeho cestách neměli nejmenší tušení.

Předchůdci Kryštofa Kolumba

Kolumbus nebyl zdaleka prvním Evropanem, který přistál u břehů Ameriky. Již víme, že v 10. století se to podařilo Vikingům a že k nejvýznamnějším raným výpravám patřily především ty, které vedl Leif Eriksson.

Přes oceán se však vydávali mořeplavci i z mimoevropských zemí. Některé zdroje dokonce hovoří o plavbách podniknutých Féničany, Egypťany a údajně i Núbijci. Většina historiků je však ve vztahu k těmto interpretacím zdrženlivá. Existují dohady, že před Kolumbem se do Ameriky dostali i Číňané. Admirál Čeng-che vedl na začátku 15. století několik expedic, během kterých byly podniknuty plavby po různých mořích a oceánech. V letech 1421–23 se mu údajně podařilo obeplout jižní výběžek Ameriky a proniknout do oblasti Karibského moře.

Kolumbův plán cesty do Indie vedoucí západní trasou

Kryštof Kolumbus svůj smělý plán plavby přes Atlantik navrhl nejprve portugalskému králi. Portugalsko bylo tehdy významnou námořní velmocí, a to zásluhou i Jindřicha Mořeplavce, jemuž je věnována jedna z kapitol i v tomto tématu. Kolumbův podnik se však zdál až příliš nejistý, protože vikingské plavby byly dávno zapomenuty. Portugalci navíc tehdy měli své vlastní zájmy, které se týkaly zkoumání pobřeží Afriky. Návrh byl proto odmítnut.

Kolumbus od svého záměru nehodlal ustoupit, a nenechal se proto tímto neúspěchem odradit. Rozhodl se oslovit největší rivaly Portugalců, a tak zamířil do sousedního Kastilského království. Královská veličenstva Isabela a Ferdinand však tehdy měla jiné priority. Španělé se zrovna soustředili na dovršení dlouhodobého procesu sjednocování země v rámci tzv. reconquisty, kdy dlouhodobě vedli boje s muslimskými vládci.

Ve službách Katolických veličenstev

Teprve po úspěšném zakončení válek s Maury, jejichž vyvrcholením se stalo dobytí Granady v lednu roku 1492, byla Kolumbovu návrhu věnována patřičná pozornost. Kolumbus získal souhlas k podniknutí plavby ve španělských službách. Současně mu byly poskytnuty příslušné prostředky k uskutečnění zámořské výpravy, od níž se však příliš závratné výsledky nečekaly. A tak v srpnu roku 1492 se Kolumbus dočkal a konečně mohl vyplout se třemi loděmi z přístavu Palos de la Frontera.

Kolumbova první výprava se plavila na třech lodích. Zde jsou jejich repliky. Poskládej dílky puzzle:

U příležitosti výročí Kolumbovy plavby často vznikají repliky všech tří lodí slavné výpravy, jako jsou tyto kotvící v historickém přístavu Palos de la Frontera.

Kolumbův deník

Kryštof Kolumbus jako zkušený lodivod tušil, že cesta přes oceán bude extrémně těžká, ačkoli sám si to neměl možnost ověřit. Vždyť zprávy o výpravách Vikingů se nedochovaly a žádný ze současníků tyto zkušenosti neměl. Nicméně i přesto, že si Kolumbus před vyplutím velmi dobře uvědomoval mimořádnou náročnost připravované plavby, jeho odhad odpovídal pouze čtvrtině skutečné vzdálenosti, kterou výprava nakonec musela překonat.

Je nesporné, že Kryštof Kolumbus musel být velmi schopný řečník, protože dokázal snadno ostatní přesvědčit. Ať už to byli aristokraté, kteří financovali jeho výpravy, nebo námořníci, kteří tvořili posádku.

Kolumbus jako každý kapitán vedl palubní deník. Brzy mu bylo jasné, že se ve svých odhadech mýlil. Nechtěl však zavdávat příčinu k panice, a proto se rozhodl údaje měnit tak, aby to vypadalo, že výprava je na moři kratší dobu.

V Kolumbově době lidé věřili, že hluboké vody oceánů jsou plné všemožných nástrah a pro lodě představují smrtelné nebezpečí.

Země na obzoru!

Plavba však trvala příliš dlouho. Zásoby potravin se tenčily, pitná voda se kazila. Posádka se začala bouřit. Dne 10. října vypukla vzpoura, kterou se Kolumbovi jen zázrakem podařilo potlačit.

Za těchto dramatických okolností, o dva dny později, tedy 12. října, nastal očekávaný okamžik a námořníci konečně v dálce spatřili pevnou zemi. Po strastiplné cestě výprava nakonec přistála u ostrovů, o nichž se domnívali, že patří Indii. Proto také lidé, s nimiž se Kolumbus a jeho muži setkali, byli označeni za indiány.

Kolonizace Západní Indie

Dějiny kolonizace Ameriky, či západní Indie, se začaly psát nedlouho po Kolumbově objevné plavbě. První osadníci zamířili nejprve na ostrovy Velkých Antil, které obývaly různé domorodé národy jako třeba Taínové, Ceboneyové a Karibové, po nichž se jmenuje i moře, které tamní ostrovy obklopuje. Kolonizace má i své temné stránky, jež zachytil španělský autor Bartolomeo de las Casas. Jeho Zpráva o pustošení zemí indijských nejstručnější z roku 1542 je obžalobou španělských osadníků, kteří s domorodci zacházeli velmi krutě. To však bylo v době, kdy od Kolumbovy smrti uplynuly téměř čtyři desetiletí. Kdysi obdivovaný admirál zemřel opuštěný a zapomenutý dva roky po návratu ze čtvrté plavby, roku 1506.

Stejně jako s rodištěm je tomu i s místem posledního odpočinku. Existuje několik míst, u kterých se uvádí, že právě tam byl Kolumbus pohřben. Jedním z těchto míst je hrobka v katedrále v Seville zachycená na fotografii. Dalším je Santo Domingo v Dominikánské republice. Na Kolumbovu počest tam postavili veliký památník zvaný Faro, což španělsky znamená maják.