2. Dědictví koloniální minulosti – Indie a Evropa v minulosti a dnes
Jak se v historii navazoval kontakt Evropy s Indií a jak zasahuje koloniální minulost do indické současnosti? Kdo byl Móhandás Gándhí a jak probíhala cesta Indie za nezávislostí na Britském impériu?
Proč je důležité poznat koloniální minulost Indie, zajímáme-li se o její současnost?
Indie je již od roku 1947 samostatným státem, přesto je její koloniální dědictví stále přítomné, a to nejen v podobě angličtiny široce užívané ve veřejné sféře či rozsáhlé železniční sítě budované od 19. století pod britskou koloniální nadvládou. Právě v éře britské nadvlády se zrodila myšlenka jednotné Indie, země se starobylou kulturou, která má údajně své kořeny již ve védách.
Z potřeb a myšlenek Evropanů se také zrodil pojem kasta jako označení kategorie pro členění indické společnosti. A konečně také z období kolonialismu pochází pojem hinduismus, který zásadně formuje současnou indickou politickou scénu. Dnešní nacionálně orientované hlasy, které představují Indii jako zemi jednotného „národa“ se starobylou kulturou a zemi jednoho pravého náboženství – hinduismu, jsou totiž ozvěnou vzájemných interakcí a z nich vznikajících konceptů z dob kolonialismu.
První evropští kolonisté v Indii
Příběh evropského působení v Indii však začal již mnohem dříve. Intenzivní spojení Evropy s Indií bylo navázáno díky nalezení námořní cesty do Indie koncem 15. století. V roce 1510 dobyli Portugalci přímořskou oblast dnešního státu Góa, která byla významným obchodním uzlem, spojujícím pobřeží Afriky, Persie, Srí Lanky a jihovýchodní Asie. Zde si Portugalci udrželi svůj vliv až do roku 1961, kdy se Góa připojila k již samostatné Indii. Portugalci s sebou do Indie přinesli nejen svůj jazyk a kulturu, ale také katolické křesťanství.
Ve jménu obchodního zisku
Portugalce v dalších staletích následovali Holanďani, Dánové, Francouzi i Britové, kteří získávali stanoviště, zpočátku přístavy, v různých částech Indie. Hlavním cílem byl zejména zisk z obchodu, který se koncentroval v rukou obchodních společností. Největší moci dosáhla Britská východoindická společnost, která od počátku 17. století získávala vliv nad stále větším územím. Prvním výrazným pokusem některých skupin indického obyvatelstva o vymanění se z této nadvlády bylo Velké indické povstání roku 1857. To však pro nejednotnou organizaci skončilo neúspěšně a vlády se roku 1858 ujal místokrál jako zástupce britské koruny.
Britská Indie a indický reformismus
Následující období tzv. Britské Indie do roku 1947 je charakteristické vzájemnou intenzivní výměnou mezi Západem a Indií. Řada indických intelektuálů hledala cesty k pozvednutí úrovně životních podmínek i vzdělanosti obyvatelstva a zavedení technologického pokroku. Současně mnozí Evropané hledali inspiraci ve starých indických textech, ale také u některých soudobých indických náboženských učitelů.
Theosofická společnost
Theosofickou společnost založili roku 1875 v New Yorku ruská emigrantka Helena Petrovna Blavatská (1831–1891) a plukovník Henry Steel Olcott (1832–1907).
Společnost usilovala o nalezení společných duchovních kořenů napříč kulturami a pro tento projekt si získali řadu příznivců. Oba cestovali po celém světě a několikrát navštívili Indii i Srí Lanku, kde se zasadili o obnovu tehdy zde málo zastoupeného buddhismu. Právě díky působení theosofů se obnovy dočkal i buddhistický chrám v Bódhgaji, místě Buddhova probuzení.
Rámakrišna
Jednou z významných osobností reformního období v Indii byl Rámakrišna Paramahansa (1836–1885), původně bráhman v chrámu bohyně Kálí v Dakšinéšvaru v Bengálsku, kde také prožil své první intenzivní duchovní vize. Ve své náboženské praxi vycházel z úcty k bohyni Kálí jakožto Bohyni Matce, avšak čerpal také z dalších zdrojů a soustředil se na hledání cesty k božskému. Rámakrišna věnoval velkou část života meditacím a stal se významným učitelem, kterého následovala řada stoupenců.
Nezávislá Indie
Cestu k nezávislosti neúnavně a nenásilnými prostředky (ahinsá) budoval indický právník Móhandás Karamčand Gándhí (1869–1948), který upozorňoval na práva nejnižších vrstev obyvatelstva a také na ekonomicky nevýhodné postavení Indie jakožto kolonie britského impéria. Indie totiž sloužila Británii nejen jako zdroj některých surovin, ale také jako velké odbytiště výrobků.
„Gándhí usiloval o rozvoj domácí indické produkce, slavným se stal jeho kolovrátek na spřádání příze, kterým se postavil dovozu anglického textilu.“
Svou vytrvalou nenásilnou kampaní Gándhí dosáhl ve spolupráci s dalšími politiky vyhlášení nezávislosti 15. srpna roku 1947. Nezávislost však byla provázena podmínkou, kterou vznášeli zástupci muslimů v čele Muhammadem Alí Džinnou, aby byla Britská Indie rozdělena na muslimskou část a část s převahou hinduistů. Administrativní členění, které nastolili v Indii Britové již počátkem 20. století, totiž zostřilo napětí mezi těmito skupinami obyvatel. Krvavý průběh rozdělení bývalé Britské Indie na dnešní státy Pákistán a Indie tak dodnes představuje citlivý moment indických moderních dějin.
Hinduistický nacionalismus
Již od první poloviny 20. století se objevovaly hlasy v rámci indického národního hnutí, které kritizovaly Gándhího postoj jako příliš umírněný a vymezovaly se ostře především vůči muslimům v Indii. K extrémním zastáncům těchto hinduisticko-nacionálních hlasů patřil i Nathuram Godse, který 30. ledna 1948 spáchal atentát na Gándhího.
Nacionalistické postoje zaznívají v Indii jak na úrovni politické, tak na úrovni dobrovolnických organizací. Vládnoucí Bháratíj džanta pártí (BJP) například prosazuje zákony, které mají omezovat možnost přiklonit se k jinému náboženství než hinduismu, což se týká např. náboženských konverzí dalitů. Tentýž názor, doprovázený často také přímou akcí, zastává polovojenská organizace Ráštríj svajamsévak sangh (RSS). Situace se v tomto ohledu od 90. let 20. století bohužel zhoršuje a incidentů namířených proti ne-hinduistickému obyvatelstvu přibývá. Jedním z dobře známých je zničení mešity v Ajódze v roce 1992.
„Při rozdělení Indie na muslimskou a hinduistickou část v roce 1947 byla součástí pákistánského území také část Bengálska v deltě řeky Gangy. Toto území neslo oficiální název Východní Pákistán a v roce 1971 se osamostatnilo jako Bangladéš.“
Zjisti více: Gándhí – mírotvůrce, který nikdy nedostal Nobelovu cenu
„Generace, které po nás přijdou, sotva uvěří, že po zemi mohl chodit někdo takový,“ prohlásil Albert Einstein o muži pravým jménem Móhandás Karamčand Gándhí. Všichni ho ale známe jako Mahátma, tedy Velký duch. Gándhího příběh s důrazem na to, co z něj přetrvalo v Indii dodnes, přibližuje posluchačům pořadu Portréty indolog Zdeněk Štipl.