6. Buddhismus – po stopách dávné tradice

Termín buddhismus je z pohledu historického zkoumání velmi mladý. Ve slovnících západní vědy se začal objevovat až v první polovině 19. stol. Dodnes se s jistotou neví, jak Buddha nazýval svoji nauku. Nic z toho, co se nyní považuje za buddhistické učení, nebylo sepsáno dříve než několik století po Buddhově smrti. Stejně tak o rané podobě praktik či vzpomínkách učedníků na svého mistra nemáme dostatečné archeologické ani jiné pramenné doklady.

Pojem buddhismus tedy označuje paletu velkého množství tradic, dnes rozšířených po celém světě, které vždy koexistovaly vedle sebe s jinými náboženskými vírami a praktikami. Přemýšlet o jednom „čistém a tom pravém“ buddhismu by byl omyl. Je těžké si představit, že pravověrný křesťan bude také pravověrným hinduistou, avšak být buddhistou a přinášet oběti hinduistickým či jiným božstvům je velmi častá praxe. Buddhismus je ve své nejobecnější podstatě soteriologií – považuje tento svět za oblast plnou utrpení a ukazuje svým následovníkům cestu k vysvobození od něj. 

---

Buddhismus v současné Indii

V dnešní Indii nalezneme buddhistů poskrovnu (necelé 1 % obyvatelstva). Přestože je Indie kolébkou Buddhova učení, ve středověku vlivem hinduismu a islámu buddhisté z jejího území prakticky vymizeli. Největší podíl nynějších indických buddhistů patří mezi tzv. neo-buddhisty. Tito buddhisté, pocházející především ze skupin dalitů, se snaží skrze konverzi dosáhnout lepšího společenského postavení, než jaké jim coby „nedotýkatelným“ určuje indická majoritní společnost.

Tradičními oblastmi, kde buddhismus přetrval po staletí, jsou vysokohorská území Sikkimu a Ladaku. V Indii narazíme také na komunitu tibetských uprchlíků, buddhistů, kteří se sdružují v regionu Karnátaky a na severu v Himáčalpradéši. Zde se také nachází městečko Dharamsala, sídlo tibetské exilové vlády. Od roku 1959, kdy unikl z Číny, zde přebývá také 14. dalajlama Tändzin Gjamccho.

Indii během roku navštíví nespočet buddhistických poutníků z celého světa, neboť se v ní nacházejí místa související s životaběhem zakladatele buddhismu, Siddhárthy Gautamy, později známého jako Buddha Šákjamuni.

---

Stezkou Buddhova života: hlavní buddhistická poutní místa 

Lumbiní

Lumbiní, ležící dnes v jižním Nepálu, je považováno za rodiště Siddhárthy Gautamy, budoucího Buddhy Šákjamuniho. O přesném datu narození se vedou mezi odborníky diskuse. V posledních letech je Buddhův život datován přibližně do 4. století př. n. l., tedy později, než uvádí buddhistické zdroje. Podle tradice se Siddhártha narodil jako syn nižšího aristokrata a byla mu předpovězena cesta buď velkého vládce (čakravartina) nebo duchovního učitele. Otec prince Siddhárthy si přál pro svého syna dráhu panovnickou, a proto jej chránil před setkáním se strastmi lidského života, které by ho mohly přivést k dráze duchovní. V dospělosti však princ zatoužil poznat svět za hradbami otcovského paláce a tehdy zjistil, že utrpení je nevyhnutelnou součástí lidského života. Motivován snahou nalézt cestu k vysvobození z utrpení, odešel do bezdomoví a následně strávil léta cvičením se v askezi.   

Bódhgaja

Bódhgaja leží v oblasti středního toku řeky Gangy, kde se po většinu svého dospělého života Buddha pohyboval. Podle tradice asketa Gautama, jak byl v této fázi života označován, poznal, že ani tvrdé odříkání nevede k výsledku – vysvobození od strastí. V Bódhgaji proto usedl pod strom probuzení (bódhi) s odhodláním dosáhnout konečného cíle. Zde nakonec, když upustil od lpění na asketické praxi, dospěl ke konečnému probuzení (nirváně). Stal se tak Buddhou.

Strom probuzení je typický svými srdcovými listy, které se prodávají jako suvenýry, stejně tak jako dřevo, které odpadá při nabobtnání způsobeném deštěm. Z něho se pak vyřezávají relikvie a talismany.

Sárnáth

Poté, co Buddha dosáhl probuzení, rozhodl se sdílet své poznání koloběhu a řádu světa s ostatními lidmi. Prvními posluchači se stali potulní asketové, s nimiž dříve žil v odříkání. Svou první rozpravu Buddha pronesl v Sárnáthu, na místě zvaném také Isipatana či Gazelí háj, které leží nedaleko významného střediska Váránasí. Tradice tuto první rozpravu označuje za „roztočení kola nauky“ (dharmy) a v buddhistické architektuře ji připomíná symbol kola obklopeného dvěma ležícími gazelami.

V místním muzeu najdete originální hlavici Ašókova sloupu, datovanou do období 250 př. n. l., který je zakončen čtveřicí sedících lvů.  Pod sousoším lvů je uveden sanskrtský nápis „satjaméva džajaté“, který představuje úryvek z upanišad ve významu „jenom pravda vítězí“. Tento motiv se objevuje také na většině indických bankovek, jedná se totiž o státní znak Indie. 

Kušinagara

Buddha po dosažení probuzení putoval v doprovodu svých příznivců v oblasti středního toku Gangy. Za podporou laických příznivců jeho společenství (sangha) narůstalo. Zpočátku mnichové žili potulným způsobem života, až postupně začaly vznikat kláštery na místech dočasných příbytků, kam se mniši uchylovali v období dešťů. Tradice zaznamenává řadu rozprav na různá témata, která Buddha pronesl na rozličných místech. Tyto rozpravy (sútry) byly písemně zachyceny až o mnoho desítek let později. Společně s propracovanými pravidly mnišské kázně a další literární tradicí tvoří buddhistický kánon.

Poslední zastávkou po poutních místech i v životaběhu Buddhy Šákjamuniho je Kušinagara. Jeho pozemská cesta zde skončila, Buddha odešel do parinirvány, stavu konečného vyvanutí. V posledních slovech nabádal Buddha nově vzniklé mnišské společenství (sanghu) k uvědomění, že všechno je pomíjivé a podřízeno zániku.

Všechna místa spojená s Buddhovým životem byla prohlášena za světové dědictví UNESCO. Vedle poutníků přitahují také zástupy turistů a obchodníků všeho druhu. Poklidné soustředění mysli, jež Buddha pokládal za jednu z nejdůležitějších cest k probuzení, tak rozptyluje všudypřítomný ruch vyjednávání a obchodu. Nepočetné indické buddhisty na těchto místech doprovázejí buddhisté z ostatních asijských zemí. Ti zde v moderní době vybudovali své vlastní chrámy. Řada chrámů různých buddhistických tradic tak mapuje na malé ploše panasijský dosah Buddhova učení. Takto lze v Indii navštívit buddhistický chrám japonský, barmský, korejský, nepálský, tibetský, čínský nebo vietnamský.