Kůže (cutis, derma) se nachází na povrchu našeho těla a souvisle ho pokrývá. Je to nejtěžší a největší orgán na lidském těle! Samotná kůže váží přibližně 3 kg, záleží, jak jsi veliký, je to hodnota pro dospělého člověka, ale dohromady s podkožní tukovou tkání váží až 20 kg! Kdybys ji z člověka stáhl a rozprostřel do plochy, bude mít přibližně 1,5 m², u velkých lidí i 2 m².

Tloušťka kůže je různá na různých částech těla, nejtenčí je na očních víčkách (0,1 mm) a naopak nejsilnější je ploskách dlaní a chodidel (3,6 mm). Silná kůže je také na zádech. Po narození máme kůži tenkou, jak rosteme, postupně zesiluje. S přibývajícím věkem se již po 30. roce života začínají projevovat známky stárnutí kůže, výrazněji potom po 50. roce života. Elastická vlákna postupně degenerují, kůže tak ztrácí pevnost. Stává se tenkou a suchou a objevují se vrásky.

Rozlišujeme dva hlavní typy kůže:

1. Tenkou ochlupenou kůži, která pokrývá až 90 % povrchu těla a plní všechny funkce kůže. Její povrch se člení na malá mnohoúhelníková políčka odpovídající okům v síti vláken ve škáře. Jsou to rezervní záhyby, které mizí při natažení kůže, např. v místě otoku je kůže úplně hladká, vypnutá. Nejhrubší jsou políčka na šíji a na končetinách na straně svalů natahovačů.
2. Silnou neochlupenou kůži, která pokrývá zbývajících 10 % povrchu těla a najdeme ji na dlaních, ploskách nohou a na dlaňové straně prstů. Je specializovaná k pohybu a k manipulaci. Má vyvinutý velmi citlivý hmat. Typické je členění povrchu na hmatové lišty.

Na určitých místech těla je kůže specializovaná tak, že ji nelze zařadit do těchto dvou kategorií. Např. přechodová oblast rtů, nejsou zde chlupy ani žlázy, kůže obličeje přechází ve sliznici dutiny ústní. Je však velmi citlivá na teplotu. Nebo přechod kůže řitního otvoru přecházející do sliznice análního kanálu, také kůže na povrchu žaludu penisu a přechod do sliznice močové roury.

Stavba kůže umožňuje její přizpůsobení pohybům a tvarovým změnám. Různé utváření povrchu kůže se nazývá kožní reliéf, kromě hmatových lišt a mnohoúhelníkových políček k němu patří také tzv. ohybové (flekční) rýhy umístěné na ohybové straně kloubů probíhající kolmo na směr pohybu, zatímco na druhé straně kloubů vytváří kůže rezervní řasy. Ohybové rýhy jsou i čáry v dlani, např. neodborně zvaná “čára života”, “čára srdce” apod., podle kterých chiromanti věští budoucnost člověka, je to však naprosto nevědecká metoda a čáry ve dlani mají úplně jiný význam. Potřebujeme je, abychom mohli dlaň ohnout do mističky.

K ohybovým rýhám patří také rýhy a vrásky v obličeji, které vznikají vlivem tahů svalstva. Pokud kůži nadměrně natáhneme, např. v těhotenství nebo při obezitě, vznikají ve škáře praskliny kolmo na linii štěpnosti kůže, které se nazývají strie (mohou být tmavě zbarvené a časem zbělají).

Kůže tvoří rozhraní mezi vnějším prostorem a vnitřkem našeho těla. Chrání nás před vysušením, protože okolní vzduch je mnohem sušší než naše tělo. Je velmi namáhána různými vnějšími vlivy – působí na ni sluneční záření, výkyvy teploty, škodliviny z ovzduší, různé chemické látky, alergeny z ovzduší apod. Kůže je termoregulační systém, který ovládá tepelné ztráty do okolí pomocí činnosti potních žláz a pomocí změn průtoku krve ve svém cévním řečišti. Účastní se také dýchání, i když u savců malým způsobem, a látkové výměny prostřednictvím svých exkrečních žláz = potní a mazové. Kůže obsahuje také buňky imunitního systému a chrání nás tak před infekcemi (Langerhansovy buňky, 500-1000 na 1 mm²). Tyto buňky jsou velmi citlivé na ultrafialové záření, které je ničí. Bohužel zprostředkovávají také reakce spojené s alergickými reakcemi pokožky po kontaktu a alergenem.

Vlivem slunečního záření se v kůži tvoří vitamín D a kůže obličeje ovládaná mimickými svaly je významným prostředníkem psychiky jedince.

Kůže je také úzce propojena s různými vnitřními orgány a její reakce jsou důsledkem činnosti těchto orgánů, např. jater, ledvin, střev, žláz s vnitřní sekrecí a také nervstva.

Kůže se skládá ze tří vrstev (někdy se podkožní vazivo neřadí ke kůži):

• pokožka (epidermis),
• škára (dermis, corium),
• podkožní vazivo (hypodermis, tela subcutanea).

---

Pokožka

Pokožka je nejsvrchnější vrstva kůže, jejíž buňky v zárodečně vrstvě se neustále dělí a vytlačují buňky nad sebou stále k povrchu.

Na každý traumatický, tepelný, chemický nebo zánětlivý podnět i na ultrafialové záření, odpovídá pokožka zrychlením dělení buněk zárodečné vrstvy. Např. hojení i malé rány probíhá tak, že za zhruba 24 hodin po zranění se začnou buňky synchronizovaně dělit, aby ránu uzavřely, nahradily defekt a udržely celistvost pokožky. Nakonec se to projeví vytvořením kožní šupiny na povrchu.

Tyto buňky se postupně oplošťují, ztrácejí jádro a vyplňují se keratinem (proces keratinizace, česky rohovatění). Takže na povrchu našeho těla leží vrstva mrtvých zrohovatělých buněk, jejich nejsvrchnější vrstva z nás neustále odpadává (nazývají se korneocyty).

Denně jich opadne asi 0,1 g, každou minutu ztratíme 30-40 tisíc mrtvých buněk, za celý život je to více než 18 kg! Vzhledem k tomu, že keratin je nerozpustný ve vodě a mezi buňkami je navíc tmelová hmota obsahující tuky, chrání nás tato vrstva před vysycháním, je to mechanická ochrana a také ochrana před infekcí, protože s těmito buňkami odpadává i velké množství bakterií a dalších mikroorganismů, kterých na svém povrchu neseme přibližně 6 miliard.

Povrch kůže je díky bílkovinám hygroskopický, což znamená, že při delším působení vody dochází ke zbobtnání (znáš jako varhánky na prstech při dlouhém koupání 😊), tím se značně mění fyzikální vlastnosti povrchu kůže ve smyslu snížení pevnosti, zvýšení plasticity a poruchou propustnosti. Ani za normálních okolností není bariéra úplná a může probíhat minimální výměna tekutin, některých látek a plynů s okolím. Jinak může kůží proniknout v malém množství každá látka s menší molekulou, lépe pronikají látky rozpuštěné v tucích než ve vodě. Tato skutečnost je podkladem podávání léčiv v mastech. Je však známá otrava přes kůži (transkutánní intoxikace) např. instekticidy (jedy, které zabíjejí hmyzí škůdce).

V buňkách zárodečné vrstvy je v zrníčkách přítomen tmavohnědý kožní pigment – melanin.

Čím více je pigmentu, tím je barva kůže tmavší. Působením ultrafialových paprsků slunečního záření přibývá melaninu v buňkách, a proto kůže při opalování dočasně tmavne. Důvodem ale není pěkná hnědá barva kůže, ale vytvoření clony z pigmentu, která chrání níže uložené tkáně před přílišným množstvím nebezpečných ultrafialových paprsků, které poškozují DNA v buňkách. Melanocytů je 500-2000 na 1 mm² povrchu kůže a jsou pravidelně rozloženy. Nejvíce je jich v kůži trvale osvětlených částí těl (obličej, hřbety rukou). Je zajímavé, že u populací vystavených silnému slunečnímu záření se melanin hromadí nad jádrem rohovatějících buněk a chrání tak jejich DNA = genetickou informaci před ultrafialovým zářením, které je součástí slunečního záření. Lišíme se v rámci různých populací pouze množstvím melanosomů (váčků s pigmentem uvnitř buněk), ale ne počtem melanocytů – pigmentových buněk.

Množství pigmentu se s věkem mění, kůže novorozence je mnohem méně pigmentovaná než kůže dospělého člověka. Pigmentace je také různá podle místa, kůže zad je více pigmentovaná než kůže na břiše, kůže na končetinách je více pigmentovaná na straně svalů natahovačů a méně na straně ohýbačů, dlaně a chodila jsou téměř bez pigmentu, a to i u populací s vysokou celkovou pigmentací kůže. Naopak místa na těle, která mají nahromaděný pigment, jsou např. vnější pohlavní orgány (penis a velké stydké pysky), okolí řitního otvoru, prsní dvorec a bradavka. Kůži na rtech máme červenější, protože prokrvená svrchní vrstva škáry v podobě vyvýšenin je zde blíže k povrchu.

Barva kůže závisí také na stupni prokrvení, víš, že v horku jsme červení, kdežto v chladu bledí až modří, alespoň okrajové části těla, např. rty. Zrudneme ale také např. při rozčilení, při trémě, zbledneme naopak při strachu. Takže změny barvy a prokrvení kůže odrážejí naše psychické stavy zprostředkované autonomním nervovým systémem a uplatňují se hodně v neverbální komunikaci (rozuměj komunikaci mezi lidmi beze slov). Celkový stav a úprava kůže (např. tetování, scarifikace nebo malování) a jejich derivátů (zejména vlasů, chlupů či řas) má i významnou funkci estetickou.

---

Škára

Vrstva nacházející se pod pokožkou se skládá ze sítě pružných vazivových vláken, která zasahují až do pokožky (její tloušťka je 0,5-2,5 mm). Tato síť vláken dává kůži mechanickou pevnost a pružnost. Mezi těmito vlákny je uložen tuk. Vlákna jsou spojena ve snopce, které jsou plsťovitě propletené, kříží se šikmo. Tvoří jednak lichoběžníková oka, avšak svým tahem, který v jednom směru převažuje, podmiňují tzv. štěpitelnost kůže.

Ve škáře také najdeme cévy krevní i mízní (na 6,5 cm² najdeš 4,5 metru krevních cév), nervy s různými speciálními zakončeními, která zaznamenávají tlak, tah, vibrace, teplotu a umožňují nám různé vjemy a také tam najdeme hladké svalstvo.

Na povrchu škáry v oblasti tenké kůže se nachází několik milimetrů hluboké vklesliny, čepy, do kterých se zanořuje pokožka. Jejich spojení je proto velmi pevné. Nachází se zde kořeny vlasů a chlupů se svými mazovými žlázami, najdeme tu i potní žlázy dvojího druhu. Většina z nich slouží k termoregulaci prostřednictvím pocení, ale v podpaží, v okolí prsních bradavek a v okolí genitálu se v období puberty vytváří speciální velké potní žlázy, které slouží k pachové komunikaci. I mléčná žláza je původně žláza potní.

K vlasovému folikulu se ve škáře připínají svalové snopečky vzpřimovačů chlupů, které svým stahem chlup napřímí a tím vzniká tzv. husí kůže nebo naježení u živočichů.

To ale není jediná hladká svalovina ve škáře, na některých částech těla vytváří souvislou vrstvu. Např. v kůži šourku, proto je jeho povrch vrásčitý, vyhlazuje se až ve stáří, nebo vrstva hladké svaloviny v prsním dvorci svým smrštěním vyzdvihuje bradavku a umožňuje tak kojení.

Na dlaňové straně ruky, ale také na chodidle, vytvářejí zvláštní souvislé linie vystupující ze škáry do pokožky kresbu charakteristickou pro každého jedince. Na bříškách prstů tvoří oblouky, smyčky, víry a kůže je zde podložena tukovým polštářem, což tvoří tzv. hmatové polštářky. Najdeme je i na prstech u nohou a také pod prsty ve dlani i na plosce nohy.

Protože neexistují na světě dva lidé, kteří by měli stejnou kresbu těchto takzvaných papilárních linií, používají se k identifikaci osob zejména v kriminalistice při hledání pachatele. Tyto otisky se za život člověka nemění a nelze je odstranit seškrábáním. Vědě, která se zabývá otisky prstů, se říká daktyloskopie.

Papilární linie:

Jedním typem lišt, které se vyklenují do škáry v úrovni vyvýšení povrchové hmatové lišty, jsou tzv. lišty potních žláz. Probíhají v nich stočené vývody potních žláz vypadající jako vývrtka na víno. Při zpocení a velkém zvětšení kůže můžeš vidět otvůrky vývodů na povrchu, kde se tvoří malá kapička potu.

Ve škáře najdeme také různá tělíska a volná nervová zakončení, kterými vnímáme tlak, tah, bolest, lechtání, vibrace, teplotu apod.

---

Podkožní vazivo

Třetí nejhlubší vrstvou je podkožní vazivo, je to vrstva řídkého vaziva pod škárou. Obsahuje pruhy kolagenního vaziva, které ji na některých místech pevně připojují k útvarům nacházejícím se pod ní. V takových místech se nenacházejí ani tukové lalůčky a kůže je zde neposunlivá oproti svému podkladu.

Je to například v místech úponů některých svalů, všude jinde je kůže proti podkladu posunlivá a podkožní vazivo je prostoupeno tukovými lalůčky. Na některých místech je dokonce vytvořen tukový polštář, například tukové těleso ve tváři, tukové výplně ve dlani a na chodidlech. Má význam mechanický a nemizí ani při dlouhodobém hladovění. Rozvoj tukových polštářů závisí na tělesném typu člověka, na výživě a na hormonálních vlivech. Nejsilnější jsou na břiše, hýždích a horní straně stehen. Naopak chybí na očních víčkách, ušních boltcích, na hřbetu nosu, na penisu a poštěváčku, malých stydkých pyscích a šourku.

Celkový způsob rozložení podkožního tuku je součástí sexuálního dimorfismu, to znamená rozdílů mezi mužskou a ženskou postavou.

Jak organismus postupně stárne, stárne také podkožní vazivo, hromadí se zde tuková tkáň a kůže se zvrásní se vznikem dolíčků a hrbolků a to je označováno jako celulitida neboli pomerančová kůže. S vysokým stářím tuku v kůži ubývá a také množství elastického vaziva ubývá a kůže se tak u starých lidí stává ochablou .