2. Čeština v průběhu věků

V předešlé kapitole jsi sledoval vývoj, během něhož se rozpadla praslovanská jednota, a nakonec se ze západního praslovanského dialektu vydělila i čeština. Dobrá, tak tady na konci 10. století se zrodila čeština. Mám to, co dál? Tak jednoduché to ovšem není. Z počátku musela čeština obhájit své místo mezi ostatními jazyky, prošla velkým množstvím proměn a dlouho trvalo, než se stabilizovala její spisovná podoba. Když budeš sledovat tuto její cestu, objasní se ti mnoho zvláštních jevů, které někteří pro jednoduchost označují jako „výjimky v jazyce“.

---

Čeština na svém prapočátku

V průběhu 10. století se na základě několika změn vydělila ze západoslovanských jazyků čeština, lépe pračeština. Pojmem pračeština jazykovědci označují stav českého jazyka od konce 10. století až do poloviny 12. století. Podobně jako praslovanština ani pračeština nemá z této své etapy žádné písemné památky. Není to tak, že z tohoto období nejsou žádné písemné památky na našem území, to jsou, jen pro písemný styk byla volena buďto latina, nebo němčina.

Pračeština byla jazykem komunikace prostého obyvatelstva. Existovala tedy v mluvené formě a žádné souvislé texty v ní doloženy nemáme. Přesto o její existenci víme. Objevuje se nám totiž útržkovitě v textech cizojazyčných. Takové útržky pak měly podobu slov, vzácněji vět, a užíváme pro jejich označení pojmů bohemika a glosy.

Bohemika jsou české výrazy, které se v cizích textech objevovaly tehdy, když daný cizí jazyk neměl patřičný ekvivalent k českému slovu. Nejčastěji se takto objevují jména lidí* (tzv. antroponyma) a názvy míst** (tzv. toponyma).

Příkladem může být arabský spis, jehož autorem je židovský kupec Ibráhím ibn Jákúb žijící v 10. století. Jako obchodník se dostal až do Prahy a zanechal o této své cestě zprávu ve svých spisech. Významný je pro nás tento spis několika málo slovy: Fraga** (Praga), Bovimy** (Bohemia), Boreslav* (Boleslav), peňze (peníze). Jedná se o slova, jejichž podoba je nepokrytě česká.

Glosy jsou přípisky v cizojazyčných textech, které slouží jako překlad nebo komentář k textu. Jsou to poznámky kněží, kteří ovládali vyjma církevně užívané latiny také češtinu. Poznámky k textům psali buď přímo mezi řádky (třeba nad slova, věty jako překlad), nebo na okraje stránek. (Je to podobné, jako když si vpisuješ nějaké poznámky do učebnice, abys tomu lépe rozuměl, až se budeš jednou učit na test.)

Homiliáře byly sbírky kázání. Kláštery nebo církevní hodnostáři si je vytvářeli pro vlastní potřeby. Tento homiliář pochází údajně z poloviny 12. století a je to jeden z nejstarších dokladů českého písemnictví. Původní latinský text (mimochodem perfektní ukázka středověkého písma zvané gotická minuskula) je výklad otčenáše. České věty nad tím jsou v této podobě obzvlášť špatně čitelné (a nemůže za to jen gotické písmo). Stojí v nich asi toto: „ľútostivý i milostivý jest Hospodin“ ‒ „podlé křehkosti našie“ ‒ „že, jakže nás ze svého těla krvjú vykúpil jest, ježe“ ‒ „robotní dóstojni nebyli smy vzývati sě ; synové jsmy skrzě milost božú vzpodjěti. Nebo otec všech nás Bóh jest, jiže podruhé narodili smy sě z vody i od svatého ducha jsmy posvaceni i křížmem svatým biřmování.“

---

Co nám dala stará dobrá čeština?

Někdy od poloviny 12. století už máme k dispozici české písemné památky. Pro nás je to dobrá zpráva, protože z toho vyplývá, že čeština začala pronikat do sféry písemných textů a to musí zákonitě znamenat, že narůstala její společenská prestiž. Stále by sis v nich ale ještě moc nepočetl, s češtinou dnešní doby má dosud málo společného.

Silný kulturní vliv latiny a němčiny zůstává i po polovině 12. století. Oba jazyky mají také dopad na vývoj češtiny, a to nejen na její slovní zásobu, ale i na způsob tvoření slov a vět vůbec.

Pokus se rozpoznat, jaké okruhy slovní zásoby v češtině ovlivnila latina a jaké němčina.

Vrcholný středověk přinesl českým zemím pravidelné pořizování písemných dokumentů, jež potvrzovaly nejrůznější majetkové převody: koupě, dary, odkazy. Někdy od konce 12. století již přestává stačit pouhá ústní dohoda jako dříve. Takovou první vlaštovkou je zakládací listina litoměřické kapituly. Dokument sděluje, že český kníže Spytihněv II. v roce 1057 založil v Litoměřicích při kostele svatého Štěpána kolegiátní kapitulu 7 a daroval jí příslušné majetky.

Je pravdou, že dokument vznikl v době, kdy ještě nebylo úplně běžné vést právní písemné záznamy, ale toto ještě není to zajímavé. Za pozornost stojí druhá strana listiny. Na rubu pergamenu se ukrývá přípis, který vznikl později, až někdy na počátku 13. století. Od veškerého předchozího textu psaného latinsky se tento krátký dodatek liší právě tím, že je pořízený v češtině. Stojí tam toto: Pavel dal jest Ploskovicích zem´u, Vlach dal jest Dolas zem´u bogu i sv´atému Ščepánu se dvěma dušníkoma, Bogučeja a Sedlatu.

Píše se tam tedy o dvou dárcích jménem Pavel a Vlach, kteří kapitule věnovali další majetky. Konkrétně šlo o půdu v Ploskovicích a v Dolanech (Dolas je starý tvar) na Litoměřicku včetně dvou výše jmenovaných poddaných. Dušníci byli lidé příslušející k majetku různého charakteru (nejčastěji k poli), který někdo věnoval kostelu nebo řeholi za účelem zajistit si tímto zbožným skutkem spásu vlastní duše. Bohučej a Sedlata darovanou zádušní půdu obhospodařovali a výnosy z ní pak plynuly svatoštěpánskému chrámu, respektive kněžským členům tamní kolegiátní kapituly.

Přestože obsahově není věta nijak mimořádná či zajímavá, má v českých dějinách své nezpochybnitelné místo. Doposud se v právních dokumentech roztroušeně objevovala pouze jednotlivá česká slova (a to jen když chyběl adekvátní latinský termín), teprve v zakládací listině litoměřické kapituly se poprvé setkáváme s opravdovou rozvitou českou větou.

---

Vybavíš si poučku ze školy, že tvary „oběma, dvěma“ si musíš zapamatovat a že nikdy nemáš psát žádné tvary jako „oběmi, dvěmi“? Celé roky ses učil, že výrazy jako „jít se svýma rodičema“ jsou nespisovné a že máš používat spisovnou formu „jít se svými rodiči“. Časem se ale objevila cvičení, kde bylo tvým úkolem doplnit správnou koncovku, a ty ses snažil zapudit hlas v hlavě, který ti připomínal, že koncovka -*ma je nespisovná. Vždyť přece „dítě ve vzduchu máchalo svýma baculatýma ručičkama“, a ne jinak. Říkat, že se jedná o výjimky, není tak úplně správné, jedná se totiž o pozůstatky staré češtiny.

Stará čeština měla kromě čísla jednotného (lat. singulár) a čísla množného (lat. plurál) taky číslo dvojné (lat. duál). Existoval tedy ještě soubor tvarů, který byl užíván v případě, byly‑li osoby, věci atp. právě dvě. 

Kdyby tě zajímalo, jak takový soubor tvarů ve staré češtině vypadal, podívej se na následující tabulku. Uvidíš v ní tvary pro jednotné číslo (sg.), dvojné číslo (du.) i množné číslo (pl.). Tabulka ukazuje skloňování mužského vzoru chlap. Tento vzor už zanikl, ale odhadneš, které dva mužské vzory převzaly jeho skloňování? (pán a hrad)

Dvojné číslo jako gramatická kategorie v češtině dávno zaniklo (někdy v průběhu 15. století), zanechalo však po sobě několik stop, které jsou patrné i v současné češtině. Narazíš na ně při skloňování podstatných jmen označujících párové části těla (ruce, nohy, oči, uši, ramena, kolena) a při skloňování číslovek (dva, oba). Nyní patříš k zasvěceným a už víš, že to nejsou žádné uměle vytvořené výjimky snažící se ti znepříjemnit život s češtinou, ale dědictví naší staré dobré češtiny.

---

Početl by sis v první česky psané kronice?

Kosmova a Dalimilova kronika, to jsou asi dvě nejznámější středověké kroniky z českých zemí. Kosmova latinsky psaná kronika byla sice první, zato významnější prvenství si připsala Kronika tak řečeného Dalimila ‒ byla totiž první kronikou psanou česky.

Kronika pochází z počátku 14. století (její zápisy končí s rokem 1314), ale autoři následujících století se k ní rádi vraceli. Nenechali se odradit ani faktografickou nepřesností, ani občasným vymýšlením (kde chyběla historická data, tam nastoupila fantazie) neznámého autora. Vlastenecký náboj, který Kronice tak řečeného Dalimila rozhodně nelze upřít, jí předurčil dlouhou životnost.

Tady je pro tebe připravená ukázka (v transkribované podobě). Ukázka pochází z prvních slok, kdy kronikář píše o bájných knížatech české historie; konkrétně zachycuje situaci, kdy Libušini poslové dorazili na pole, kde oral Přemysl.

Mimo to, že je Dalimilova kronika zdrojem bájí a historických událostí, je také zdrojem celé řady urážek a vulgarismů staré češtiny. Obávám se, že pro dnešního uživatele češtiny budou následující ukázky verbální agrese středověkých lidí spíše úsměvné než co jiného, nejeden člověk doby Dalimilovy by se však zardil.

Základní poučkou pro úspěšné ponížení soka bylo užít pro něj označení nějakého mláděte, resp. vzít jeho jméno/identitu a se znalostí tvorby jmen označujících mládě mu jméno vylepšit. Slovo nesoucí význam mláděte, tj. něčeho neplně vyvinutého, neplnohodnotného, bylo silně hanlivé a posměšné. Viz Dalimil: „Uhřata na Čechy udeřili a s obú stranú již mnoho lidí zabili“, „Němčata“ aj.

Silnou zbraní bylo také osočení urozeného z neurozenosti. Většinou pro to postačilo prosté slovo „chlap“. Chlap bylo označení pro sedláka; počastovat takto někoho ze šlechtického rodu, příp. z měšťanstva znamenalo snižovat jeho sociální status a útočit na jeho čest (asi s podobnou silou jako označit ho za zbabělce). Takto se jednou ve svém spisu rozohnil Chelčický: „Těm hlavatým lidem sprostní lidé jsú jako psi před očima, protož již nevidí, kterakého potupenie na ně vymyslí: oni búr, oni srch, oni výr, oni chlap.“ Nesmírně vulgárně (opravdu!) takto kritizoval středověké pojetí panstva jako hlavy společnosti.

Nižší vrstvy, když chtěly uhodit hřebíček na hlavičku, se častovaly těmito výrazy: „hubený žebráku“, „nebožtíku lichý“, „přehubená partéko“ (pozn. parték = krajíc chleba), „nebožátko“ (à la mládě), „mizero nevlídná“, „hubený sagitáři“ (nadávka žákům/studentům), „chlapi hlúpí“.

Dnešní nadávky stylu „vůl“, „osel“, „kráva“ nesly úplně jiné sdělení. Byla to chvála pracovitosti a trpělivosti, nadávkami se staly až o několik staletí později. Dnes by si autor kroniky už nedovolil napsat: „Volek pracovitý, jenž zemi oře, jest kněz (tj. kníže) dobrý.“ Zato slova s kořenem „pes“ byla oblíbenou nadávkou: „psotiti“ (chovat se zhovadile), „nasadit psí hlavu“, „zrádný pes“, „opsělý“ (zchudlý). Psohlavci v Jungmannově slovníku byli tatarští nájezdníci a hanlivost z tohoto slova vyprchala až v 19. století, kde výrazu užil Jirásek. (Je jen otázkou, proč zvolil právě toto slovo, aby tak označil čestné domažlické Chody.)

Kvíz ‒ staročeské nadávky a vulgarismy.

---

Boj o podobu spisovné češtiny

Jak ses mohl sám přesvědčit, čeština 14. století měla ujít ještě notný kus cesty, aby se setkala s tou češtinou, kterou známe dnes. Zhruba asi dvě století. Může být překvapivé, jaký význam pro dnešní spisovnou češtinu mělo 16. století. Když pak obrozenci hledali ideální podobu češtiny, stala se vzorem jazykové správnosti právě podoba češtiny v tiscích Jednoty bratrské z 16. století. Bylo to století českých biblických překladů. Asi nejznámější je Kralická bible z konce století, ale vzniklo i mnoho dalších a jejich význam je neméně důležitý. Byly to právě biblické překlady, které se staly prostorem pro ustálení spisovné češtiny.

V této době bys našel dva myšlenkové proudy a každý z nich k nasměrování češtiny přistupoval odlišně. První přístup hlásal liberální pojetí češtiny: psaný jazyk by se měl co nejvíce podobat mluvené řeči, měli bychom odstranit všechny archaismy i vše, čemu lidé moc nerozumí. Druhý přístup bazíroval na konzervativnější podobě češtiny: psaný jazyk by měl být kultivovaný, neměl by se řídit podle řeči kdejakého sedláka a pokud je potřeba, lze využít i archaické prvky.