3. Čeština a její územní různorodost

Tak nějak se ví, že jinak se mluví v Čechách a jinak na Moravě a ve Slezsku. V Čechách lidé vostávají na vesnici, na Moravě bévajó/bývajú v dědině a ve Slezsku meškaju na dědině. V Čechách nám leccos může překážet, kdežto na Moravě zavazet. V Čechách o štíhlém člověku řekneme, že je hubený, na Moravě pak, že je chudý. V Čechách uslyšíte chci, na Moravě chcu. V Čechách létají mouchy, na Moravě muchy. V Čechách se vyslovuje [na schledanou], na Moravě zpravidla [na zhledanou]. Různě se mluví i v jednotlivých částech Česka – jinak zní čeština v okolí Plzně nebo na Českobudějovicku, jinak zase v Podkrkonoší nebo na Litomyšlsku. Když se v nářečích vyznáš, snadno pak můžeš jen podle mluvy odhadnout, odkud člověk pochází.

---

Nářečí v kontextu národního jazyka

Věřím, že s termínem nářečí ses už během hodin češtiny někdy setkal. Je to jeden z útvarů našeho národního jazyka. A nesmírně zajímavý. Časem upoutal pozornost lingvistů natolik, že vzniklo na Akademii věd ČR Dialektologické oddělení. Díky jejich systematické práci máš k dispozici spoustu pozoruhodných informací, které ti umožní ještě hlubší pochopení toho, jak čeština jako systém funguje.

Když si to trochu zjednodušíme, tak mezi jazykové útvary řadíme spisovnou češtinu, hovorovou češtinu, obecnou češtinu a nářečí. Slyšel jsi už někdy tyto termíny?

Spisovná čeština je takovým oficiálním zástupcem češtiny. Jako když se učíš cizí jazyk – učíš se jeho „spisovnou verzi“. Jedná se o nejprestižnější vrstvu jazyka – výsadní postavení má v psaných textech a kdekoli, kde je třeba udržovat formální, oficiální atmosféru. Nejpodstatnější ovšem je, že je to právě útvar spisovné češtiny, který podléhá kodifikaci. To znamená, že je zachycován a usměrňován – lingvisté stanovují normu, jak má spisovný jazyk vypadat. Výsledkem kodifikace jsou Pravidla českého pravopisu (PČP). Poslední, dílčí úprava PČP je z roku 1993.

Pojem hovorová čeština vznikl ve snaze postihnout tu funkční vrstvu spisovné češtiny, která slouží běžnému dennímu hovoru. Je to taková snaha částečně zohlednit protiklad psanosti a mluvenosti (odtud označení „hovorová“). Není tak svázaná v pravidlech jako ryzí podoba spisovné češtiny, ale je považována za její součást.

Nářečí už z rámce spisovné češtiny odpadává. Jedná se o útvary jazyka podmíněné geograficky (územně), mají svou svébytnou strukturu a jednolitou tuhou normu. V praxi se omezují na mluvenou soukromou, neveřejnou komunikaci.

Obecná čeština patří taktéž mezi nespisovné útvary češtiny. Důvodem je fakt, že svůj původ má v nářečí, konkrétně nářečí Čech. Časem tyto územní hranice však překročila a rozšířila se natolik, že se stala jazykem soukromé, praktické, neformální mluvy na většině území republiky. Čeština má pro to výraz interdialekt. Interdialekt označuje výsledek procesu stírání specifických rysů jednotlivých nářečních skupin ‒ ponechaly se jen společné znaky blízkých nářečních oblastí.

---

Jak se o utváření nářečí zasloužila v historii politika?

Česká nářečí v mnohém demonstrují samotný vývoj češtiny. Vzpomeň si, jak se utvářely jednotlivé slovanské jazyky – postupným odklonem od původního jednotného jazykového základu, a to na základě jednotlivých jazykových změn. Na stejném principu vznikla i česká nářečí. Jazykové změny, které formovaly vývoj češtiny, se na českém jazykovém území šířily nerovnoměrně, často jen na určitém území. Vedle toho tu byl také jazykový kontakt, který měl vliv na vývoj jazyka − jak mezi jednotlivými nářečími češtiny, tak také mezi češtinou, němčinou, polštinou a slovenštinou. To vše vedlo ke štěpení češtiny a utvářelo teritoriální dialekty. Nářečí češtiny, jak je známe dnes, se vytvořila v průběhu 14. a 16. století.

---

Nářečí na ústupu

Stírání nářečních rozdílů pak v průběhu 20. století pokračovalo, přesto se nám dědictví dialektů v jisté míře zachovalo. A nemyslím tím jen odborné spisy a slovníky intelektuálů 19. a 20. století, kteří se báli o budoucnost našeho kulturního dědictví, myslím tím hlavně citelnou stopu, kterou v určitých oblastech republiky nářečí zanechala v mluveném jazyce.

Dialekty jako útvary národního jazyka, tj. se svébytnými rysy v hláskosloví, tvarosloví, větné stavbě a lexiku (slovní zásobě), teď v podstatě tak patří minulosti. Dnes mluvíme o tzv. interdialektech.

Český ekvivalent bude možná ještě srozumitelnější: nadnářečí. Ať už ale mluvíme o nadnářečí nebo interdialektech, myslíme tím vzniknuvší stav poté, co byly setřeny specifické rysy jednotlivých nářečních skupin, čímž se nářeční skupiny sjednotily v jednu velkoplošnou. Je ovšem pravdou, že interdialekty nejsou stabilizované. Tento proces neproběhl všude stejně, záleželo na komunikačních spojích. Kupříkladu výstavba železnice – zapomenutější kraje, kde byl potenciál průmyslu (naleziště, pracovní síla, suroviny), byly najednou spojeny přímou linkou s městy, někdy i těmi evropských rozměrů. Čechy a západní Morava byly protkány komunikačními a dopravními spoji do centra Prahy – tím vznikl fenomén obecné češtiny. Lidé začali více migrovat; stěhovali se do měst nebo denně dojížděli do práce. Naopak okraje země jako Slezsko, východní a severní Morava si dlouho uchovaly jistou samostatnost a nezávislost na Praze, a tak se jim povedlo déle uchovat i jejich nářečí.

---

Zétra, nebo pozejtří?

Bylo řečeno, že nářečí se postupně utvářela na základě jazykových změn. Dobrá, ale stále moc obecné. Lépe bude, když se seznámíš s těmi konkrétními. Hranice nářečních skupin zformoval výsledek historického vývoje pračeských samohlásek ý a ú. Tyto změny se udály mezi 14. a 16. stoletím.

Jedním z pozoruhodných dítek Dialektologického oddělení Akademie věd ČR je Český jazykový atlas. Je to nesmírně rozsáhlé dílo a stále vzniká. Snaží se v něm zachytit všechny změny, co se v češtině udály, a s ohledem na geografické poměry. Vznikají z toho pak velmi přehledné mapy, které krásně demonstrují stav českých nářečí podle teritorií (geografických oblastí).

Zakreslené hranic​e nářečí (tzv. izoglosy) si ale prosím nevykládej jako státní hranice – tady ti a tady tamti. Je to opět jen orientačně. Utváření nářečí si spíš představ jako házení kamínků do vody. Na klidnou hladinu hodíš kamínek. To, kam dopadne, určíme jako ohnisko (centrum). Z ohniska se šíří vlny, soustředné kruhy. Takto – jako vlny – se šíří mezi mluvčími i jazyková změna; vzdáleností její síla slábne až už nepokračuje vůbec, zastaví se také, když narazí na překážku. Vzdálenost, kam se až vlny dostanou, závisí na velikosti kamínku (na síle jazykové změny).

Podívej se, jak dialektologové zachytili na mapu republiky dvě základní změny, jež formovaly nářečí.

Změna ý demonstrovaná na slově „dobrý“: Českomoravská a česká nářečí v užším smyslu změnila samohlásku ý na ej, dobrej. Tato změna se udála i uprostřed slov (bejk, mlejn, tejden). Ve středomoravských dialektech proběhla později ještě změna ej > é, dobré. Východomoravská nářečí si zachovala starý stav, tedy výslovnost dobrý. Nářečí slezská zrušila délku samohlásky na dobry.

Původní dlouhé ú českomoravská a česká nářečí v užším smyslu nahradila dvojhláskou ou, soused. Středomoravská nářečí samohlásku dlouhým ó, sósed. Východomoravská nářečí ponechala původní stav, súsed (v metafoře kamínku a vodní hladiny: vlna se k nim nedostala). Slezská nářečí aplikovala svůj způsob jazykové změny a pouze zkrátila existující samohlásku, sused.

---

Potřebujeme celonárodní nářeční slovník?

S nářečím se to má podobně jako s kriticky ohroženým druhem. Takovým malým příkladem může být velryba černá. Byla přirozenou součástí severního Atlantiku, organizovaný lov velryb trvající už po deset století a změny klimatu však zapříčinily, že je velryba černá ve skriptech mořských biologů vedená pod štítkem kriticky ohrožený druh. Sice v současné době vědci vědí asi o 250 jedincích tohoto druhu, znepokojují je ovšem výsledky pozorování, z nichž plyne, že se tato malá populace nemnoží.

Tak, jak se mořští biologové snaží všemožně ochránit černé velryby a zabránit jejich vyhynutí, se čeští dialektologové (jazykovědci studující nářečí) snaží ochránit nářečí. Slovník nářečí českého jazyka je tak jakousi akcí na záchranu našeho kulturního dědictví. Z živé mluvy se totiž nářečí postupně vytrácí – mnohá slova i celé skupiny slov –, a to v důsledku společenských změn a s tím souvisejících změn ve způsobu života, zejména na venkově. Kolektivizace zemědělství v padesátých letech 20. století, vylidňování vesnic v důsledku stěhování obyvatel za prací, nárůst vzdělanosti nebo vliv sdělovacích prostředků, to vše zapříčinilo postupné vymizení nářečí. Přitom nářečí bylo přirozenou mluvou ještě generace narozené kolem roku 1900. Mnohá slova, která byla v aktivní slovní zásobě (tj. lidé je znali a běžně užívali), dnes už zejména my, mladší generace, neznáme a často jim ani nerozumíme.

Některé nářeční výrazy se naopak uchovávají v mluvě mladé generace i dnes. Ve Slezsku je to třeba slovo synek jako označení pro chlapce nebo slovo kobzol (brambora). Na Moravě jsme si uchovali nářeční výraz pro klíště (piják) a také stále nosíme gatě (kalhoty). Z aktivní slovní zásoby se nám nářečí nevyhnutelně vytrácí, přesto díky práci dialektologů nemusí nářečí skončit na smetišti dějin. Nářečí se významně podílelo na vývoji jazyka a dalo mu jeho nevídanou bohatost, bylo by hezké ho uchovat už jen pro tu kulturní hodnotu.

---

Když se skloubí lingvistika s kriminalistikou

Začínáš taky telefonáty slovy: „Ahoj, to jsem já.“? Člověk by na první dobrou řekl, že je to trochu malá nápověda a že by si ten na druhém konci zasloužil být více informován. Překvapivě tím ale předáváš o sobě celou paletu údajů. Lidský hlas v kombinaci se způsobem vyjadřování je jedinečný. A nejen, že tak rozpoznáme známého, i cizímu člověku na nás samých prozradí mnohé – z jaké jsme společenské skupiny, kolik nám zhruba je, jakého jsme pohlaví, jakého vzdělání, ale také jestli jsme nervózní, jestli jsme sebevědomí v tom, co říkáme. Prvky nářečí vnáší do mluvy další specifikum. Nemusíš mluvit přímo v nářečí, a přesto se do tvé mluvy občas promítnou regionální odlišnosti češtiny.

Fakt, že na základě výpovědi je možné identifikovat osobu, se rozhodli využít i kriminalisté. Forenzní lingvistika (někdy se používá termínu soudní lingvistika) je velmi mladičký vědní obor. Došlo v něm k mezioborovému spřažení lingvistiky, právní vědy a kriminalistické praxe. Forenzní lingvisté vyhodnocují texty anonymních pisatelů, případně anonymních mluvčích a srovnávají je s texty nebo nahrávkami, jejichž původce je znám. Cílem této práce je zjistit jakoukoli zásadní informaci o dané osobě a za příznivých podmínek uskutečnit i individuální identifikaci osoby. Nejzávažnější otázka, která před lingvisty v tomto případě stojí, je, zda může jazykový projev jedince (písemný i mluvený) obsahovat takové znaky, které by umožnily jednoznačně vyloučit, nebo naopak jednoznačně potvrdit autorství určité osoby. Co myslíš, má tento obor budoucnost?

---

Chceš si vyzkoušet svoji schopnost dedukce?

Znáš ten díl Sherlocka Holmese, kde Sherlock díky hlíně ulpělé na botách zavražděné zjistil, odkud přijela? Vzorek hlíny z bot odnesl do laboratoře, provedl náležitý rozbor (jaké obsahuje kousky hornin, jaké částečky prachu a jaké části odumřelých rostlin), vzal si mapu s okolím Londýna a na základě znalostí půdního podloží, rozmístění továren a rostlinné vegetace označil oblast, z níž žena přijela. Solidní detektivní práce.

Je tady pro tebe připraveno sedm výpovědí od lidí z různých koutů republiky (přepsané slovo od slova, tak jak mluvili a vyslovovali jednotlivé hlásky). Podobně jako Sherlock se zaměř na klíčové prvky v textu, proveď rozbor. Tvým úkolem je ve spolupráci s mapovou aplikací pro korpusy mluvené češtiny odhalit, odkud daný člověk pocházel. Otevři si tento odkaz a sleduj návod níže.

---

Lidé dříve žili mnohem více s přírodou než my dnes. Není tedy divu, že pro pojmenování zvířat najdeme v českých nářečích tolik výrazů. Zahraj si pexeso a potrénuj tak paměť i nářeční slovník.​

Kvíz – nářeční slovník

Pokus se odhalit význam slov a obohatit si tak svůj nářeční slovník.