4. Čeština a jazyková „uzákonění“

Krásnou, ale zároveň i lehce rozčilující zvláštností jazyka je, že ač jsi s ním prakticky v denním styku celý život, stejně se občas pozastavíš a přemýšlíš, jestli jsi to takto řekl/napsal správně. Ať už ti je 12 let, nebo třeba 56 let, řešíme to všichni. Paradoxně čím víc pronikáš do jazyka a snažíš se mu porozumět, tím více váháš, „jak to má být“.

---

Malý slovníček pojmů

Ještě než se zanoříš do tématu, tak tě vybavím třemi pojmy, jež jsi dost možná ještě neslyšel a bez nichž by se tato kapitola nemohla obejít – úzus, norma, kodifikace.

My, uživatelé češtiny, často používáme nějaký soubor jazykových prostředků bez ohledu na to, jestli jsou vhodné, nebo nevhodné, správné, nebo nesprávné. Takto ustálený způsob užívání jazykových prostředků lingvisté označují jako úzus. Úzus je zkrátka jakousi jazykovou praxí, navyklý způsob užívání jazyka bez ohledu na vědomou volbu nebo správnost podob.

O něco vyšší postavení má tzv. jazyková norma. Norma je soubor jazykových prostředků a pravidel, které se s nimi pojí. Klíčové ovšem je, že jsou jazykovým společenstvím pravidelně užívány a považovány za závazné. Ale pozor: jazyková norma se ještě nemusí rovnat spisovnému jazyku, svou normu mají všechny variety češtiny. Tak jako má normu spisovná čeština, tak má normu třeba obecná čeština nebo slezské nářečí.

Na otázku „jak to má být“ ti odpovídá až kodifikace (ono „uzákonění“), v jazykovém systému nejvýše postavená. V praxi je kodifikace zachycením a utvrzením normy spisovného jazyka v jazykových příručkách.

Takto vybaven buď vítán na vzrušující cestě za jazykovou kodifikací.

Úzus promlouvá všude kolem nás

Schválně kolikrát už tě lákaly reklamní cedule restaurací na „hamburger s hranolkami“? Autora těchto řádek nesčetněkrát a musel se vždy přemáhat, aby nevešel a nepožádal o přepis cedule. O co tu jde, vždyť přece: hranolka, bez hranolky, žena, bez ženy, sedmý pád množného čísla se ženami, s hranolkami. To sedí, tak kde je problém? Problém je v tom, že čeština ve svém slovníku slovo hranolka vůbec nemá. Spisovná čeština za správný tvar považuje jen a pouze hranolek. Tato oblíbená přeměna brambory totiž své pojmenování odvozuje od geometrického tělesa se dvěma stejnými mnohoúhelníkovými základnami, jež spojuje pás rovnoběžníků – hranolu –, právě pro svůj specifický tvar. Připojíme-li jednu z přípon, kterou český jazykový systém má pro tvorbu zdrobnělin, vznikne nám konečně hledaný hranolek. A stejně jako hranol, z něhož bylo slovo hranolek odvozeno, se skloňuje podle vzoru hrad. Takže když hledáme jeho tvar v sedmém pádu množného čísla: s hrady, s hranolky. Tak proč si většina z nás tedy objednává „hamburger s hranolkami“? Protože se to tak vžilo, mluví tak většinová populace a je prostě v pohodě mluvit někdy bez ohledu na jazykovou správnost. A právě tomuto se říká úzus.

Existence úzu v jazyce nás všech je naprosto přirozená. Běžná komunikace nám umožňuje polevit v jazykové ostražitosti. Ze své podstaty je úzus všudypřítomný, proto tedy není divu, že kolikrát ani nevíme, co je jazykově správné a co není.

Odhal ve větách nešvary, které se do češtiny dostaly skrze úzus (tj. většina ​mluvčích češtiny je používá bez ohledu na správnost). V každé větě se schovává vždy jeden, maximálně dva.

---

Norma – i co není psáno, je často dáno

Asi sis všiml, že čím jsi starší, tím víc norem (pravidel) se začíná kolem tebe vyrojovat. Rozplakat se z hladu jako roční batole bylo v pořádku, ale najednou, když je ti jedenáct, třináct, šestnáct, okolí se už začíná tvářit divně. Odejít od stolu uprostřed rodinné oslavy se slovy: „Já se nudím. Kdy už půjdem?“ bylo společensky přípustné asi do čtyř, možná pěti let, ale zkus si to udělat teď... Nemusí to být ani nikde napsáno, a ty přesto víš, že by to nebylo vhodné – udávají to zkrátka jakési společenské normy (společenská pravidla).

Nejsou to jen společenské normy, které časem přichází. Podobné normy se na tebe spolu s přibývajícími roky vynořují také v jazyce. Když jsi měl dva roky, bylo naprosto dostačujícím rozloučením zamávání doprovázené slabikami „pá pá“, a to prakticky s kýmkoliv. V pěti letech už na tebe byly kladeny nároky vyšší: už jsi musel volit z určité škály rozloučení, a to podle konkrétních kritérií – tykám, vykám, je ráno, je večer.

Člověk jako tvor společenský je životně závislý na porozumění ostatním – ať už skrze mluvenou řeč, nebo skrze řeč znakovou –, pro člověka je důležité postupně se zdokonalovat ve schopnosti spojení se světem. Proto jsou na tebe kladeny s postupujícím věkem stále větší požadavky na to, co všechno z jazykové normy by sis měl osvojit. Základní poučkou je, že osvojování normy by mělo být přiměřené věku a vzdělání člověka. V pěti letech bylo naprosto dostačující vyjadřovat samostatně a smysluplně myšlenky, pocity a úsudky ve vhodně utvořených větách, poznat některá písmena a číslice, popř. slova. V posledních letech základní školní docházky se u tebe předpokládá schopnost kultivovaného a výstižného dorozumívání, odlišování spisovného a nespisovného projevu, vhodná volba jazykových prostředků s ohledem na tvůj zamýšlený výsledek komunikace, ale třeba také využívání poznatků o jazyce a stylu ke gramaticky i věcně správnému písemnému projevu. Lze tedy předpokládat, že každý další rok bude tvá jazyková norma na vyšší úrovni, než byla předtím. Nejen ty, ale i autor těchto řádků stále pracuje na zdokonalování své jazykové úrovně.

Slyšel jsi někdy mluvit malé děti? Někdy je to až s podivem, jaké tvary slov zvládnou vytvořit. Kromě toho, že tě některé výmysly mohou pobavit, můžeš být i svědkem roztomilé snahy o proniknutí do systému jazyka. Není to nic jiného než snaha osvojit si jazykovou normu.

---

Kodifikace – právo, nebo pravomoc

Každodenní život tě učí, jak mluvit a psát, aby ses dorozuměl, škola tě učí, jak mluvit a psát, aby ses dorozuměl standardním způsobem. Schopnost dorozumět se tak, jak je běžné, má být pojistkou pro úspěšný výsledek komunikace – budeš-li si vědom toho, co je v daném kontextu komunikační situace správné, budeš nejspíš i úspěšným komunikátorem právě tím, že omezíš možnost nedorozumění.

Předchozí kapitoly ti ukázaly, jak komplikovaný, dlouhý a na různých místech země rozličný vývoj češtiny byl. Časem se zrodila potřeba přesně vymezit, co je v jazyce vhodné používat a co ne. České národní obrození přineslo nesmírný zájem o češtinu, aby mohla vzdorovat všudypřítomné němčině, která byla na formálních úrovních upřednostňována, bylo nutné ustanovit vyšší, reprezentativní podobu češtiny. Lingvisté té doby shromažďovali zdroje, jež by jim posloužily při definování reprezentativní češtiny. První obrozenecké generace odmítly soudobý jazyk běžné literární produkce konce 18. století. V češtině se tou dobou vydávaly jen noviny, nějaká zábavná literatura, kramářské písně a praktické příručky do domácnosti, což nevyhodnotili jako vhodné zdroje pro spisovnou češtinu. Namísto toho upřeli svůj pohled na archaický jazyk, který se uchoval v církevní komunitě. Volba této archaické normy vycházela z toho, že odpovídala jazyku předchozího humanistického období, které obrozenci považovali za zlaté období jazyka i literatury. Jako ideální řešení se ukázalo použít češtinu Bible kralické; obecně považované za skvost českého písemnictví nejen 16. století a vzor jazykové správnosti. Sepsali desítky knih o tom, jak funguje české tvarosloví, jak se v češtině správně tvoří slova, jak funguje česká věta a mnoho dalšího. Tímto sepsáním došlo vlastně poprvé ke kodifikaci spisovné češtiny.

Po roce 1989 byla zahájena diskuze o společenské roli spisovné češtiny; řadě jazykovědců se nelíbil dosavadní přístup, kdy se lingvisté snažili usměrňovat vývoj jazyka. Vycházeli z argumentace, že vývoj jazyka je spontánní a má se u toho zůstat, jakákoli regulace je podle nich umělým zásahem do chodu věcí. Východiskem pro debaty je skutečnost, že je obtížné stanovit jednoznačná kritéria spisovnosti. Co má a co nemá být označeno za spisovné? A proč? Část jazykovědců inspirovaná anglosaskou tradicí útočí na samu podstatu kodifikace a striktně ji odmítá jako „zlo“. Někteří kritici kodifikace navrhují, aby vznikla vícečetná (tzv. pluralitní) kodifikace, z níž by si mluvčí mohl vybírat. Takový nápad je jistě zajímavý. Byl by to pozitivní krok k větší přirozenosti užívání jazyka, problémem by však bylo uvedení takového přístupu do praxe. Oponenti těchto kritiků zase argumentují tím, že popis soudobé spisovné jazykové praxe, předvídání vývoje jazyka a částečná regulace (usměrnění) je hlavním úkolem lingvistické obce, a to ne bezdůvodně. Připomínají zde současný trend – nadměrné zahlcení češtiny anglicismy –, obávají se totiž, že bez regulace by došlo k postupnému znehodnocení češtiny.

---

Je čeština ready vyautovat anglicismy?

Vliv angličtiny na češtinu se začal projevovat už v 19. století, kdy se Anglie stala vzorem průmyslového vývoje pro celou Evropu. Pro mnoho inovací a vynálezů jsme v našich poměrech neměli pojmenování, proto jsme novinky přejímali i s lexikem. Výrazněji se tento vliv projevil po první světové válce, poněkud ustoupil po roce 1948 (angličtina byla pro komunisty symbolem nepřátelského světa) a více se opět uplatnil od 60. let a zejména po roce 1989. Je to přirozený dopad současné orientace světového společenství a společenského života na různé oblasti západní politiky, ekonomiky, filozofie a kultury, v jejichž rámci zaujímá anglosaský svět klíčové postavení.

Anglicismy pronikající hojněji do češtiny od počátku 20. století v ní postupně zdomácněly, mnohé z nich se přizpůsobily českému jazykovému systému úplně. Zpočátku se psaná podoba oproti původní anglické zjednodušovala, přizpůsobovala se české výslovnosti (českému čtení) anglického pravopisu.

Některé anglicizmy jsou hůře prokouknutelné než jiné. Důvodem je jejich úplné počeštění a doba, jakou jsou součástí našeho slovníku.

Pokus se rozdělit slova, jež si čeština osvojila z angličtiny a jež ne.

Anglické výrazy pronikaly do češtiny hlavně v psané podobě, správná (anglická) výslovnost ovšem nebývala většinou příliš známá. S ohledem na české mluvčí neznalé angličtiny vznikaly tzv. pravopisné dublety – v analogii k pravopisu českých slov došlo ke sblížení psané a mluvené podoby anglicismů.

Některé z dvojic jsou uznávané pravopisné dublety (počeštělý pravopis – původní pravopis), jiné si na to jen hrají. Označ ty dvojice, které představují uznávané počeštění anglicismů; tedy ty dvojice, kde oba zápisy jsou dle jazykových norem správné.

---

Potřebuje čeština jazykový zákon?

Skupina komunistických poslanců přišla v roce 2017 s návrhem zákona o úředním jazyce, v němž zacílili právě na narůstající vliv angličtiny. Kdyby se zákon schválil, pak by se zahraniční názvy jako třeba Batman, fast food nebo second hand povinně překládaly do češtiny. Zákon by platil nejen pro obchodníky, provozovatele služeb, ale také pro televizní a rozhlasové vysílání. Místo second handu by tedy na vývěsní ceduli svítilo Obchod s věcmi z druhé ruky, místo na Batmana by šli fanoušci DC Comics na Netopýřího muže. Autoři navrhovaného zákona jako důvod označují, že se 30 procent českých občanů nedomluví žádným cizím jazykem a že je potřeba „ochrany jazyka v éře globalizace“. Nebylo to ovšem poprvé. Už v roce 1995 přišli – a byli to opět komunističtí poslanci – s podobným návrhem, jelikož prý pociťovali ohrožení ve „všeobecné angloamerikanizaci“. Jazykový zákon ani v jednom z případů neprošel hlasováním sněmovny. Co z toho vyplývá? Kodifikace spisovné normy češtiny není v právním smyslu závazná – za její nedodržování nemůžeš být stíhán pokutami –, je ovšem závazná ve společenském smyslu. Společnost jako sudí každopádně funguje sama a společenské znemožnění často zasáhne člověka víc než mastná pokuta.

Ač čeština není zaštítěna jazykovým zákonem, musí všichni cizinci (vč. Slováků), kteří u nás chtějí dlouhodobě působit jako učitelé na školách s českým vyučovacím jazykem, povinně získat ověřenou jazykovou kvalifikaci. Stejně tak žadatelé o české občanství musí splnit zkoušku z českého jazyka alespoň na úrovni B1, jež se skládá z písemné části (čtení s porozuměním, poslech s porozuměním, psaní) a části ústní.

Vyzkoušej si jednu z úloh, která je součástí písemné zkoušky z češtiny pro cizince.

Přečti si texty 15–20 a titulky A–H. Vyber ke každému textu jeden správný titulek. Dva titulky nebudeš potřebovat. Číslo 0 a titulek I jsou příklad.

---

Jazykový zákon a vojenské trable

Slovensko narozdíl od nás si svůj jazykový zákon prosadilo. Vešel v platnost v roce 2009 a přinesl s sebou vlnu nevole zejména z řad českých a maďarských menšin. Opravdový nepořádek slovenský jazykový zákon ovšem vnesl do vojenských kasáren. Zákon totiž nedovoluje ve slovenské armádě používat k velení češtinu a požaduje úpravu původní české terminologie. To, že místo povelu Nazad zbraň se ozve Na chrbát zbraň, je ještě v pohodě. Problém však mají služební psi vycvičení v českém prostředí. Ti takové jazykové porozumění nemají, a tak nereagují ani na povel K nohe (K noze).

U nás vojáci slovenské národnosti mohou českým podřízeným velet ve slovenštině. Při služebním styku jsou oba jazyky rovnocenné, i když to v praxi přináší problémy. Český voják sice má právo nechat si slovenský rozkaz přeložit, když mu nerozumí, ovšem v praxi není vždy čas na dovysvětlování. Povely vznikly z nutnosti rychlého a výstižného zaúkolování, dovysvětlování a překládání mu ubírá na funkčnosti.

Byl dokonce případ, kdy český voják skončil na pět dní ve vězení kvůli tomu, že ihned nesplnil slovenský povel Behom ku krom a nerozběhl se se svým kulometem k blízkému křoví. Stejně tak může být riskantní situace, kdyby slovenský pilot v českém letectvu v tísni komunikoval s českým letovým dispečerem slovensko-česky.

---

Různé přístupy ke kodifikaci ve světě

Kdo určuje, co je v jazyce správné? Kdo určuje, co bude považováno za spisovné? Na tyto otázky bys v různých koutech země dostal různé odpovědi.

V USA o jazykové správnosti rozhodují redakční rady velkých nakladatelství, vydavatelství a slovníků. V takových zemích jako USA důležitou roli ve vnímání jazykové správnosti také hrají tzv. dobré mluvní vzory, zejm. novináři a moderátoři prestižních masmédií. I to je důvod, proč se vývoj angličtiny na Britských ostrovech a za oceánem vydal lehce rozdílnou cestou.

Pro francouzštinu a v posledních letech i další evropské jazyky včetně polštiny a slovenštiny platí, že kodifikaci jazyka provádí parlament. Ten na doporučení akademických pracovišť upravuje příslušné normy do podoby závazných jazykových zákonů.

Čeština patří k těm jazykům, které jsou kodifikovány skrze jazykovědné instituce. V našich podmínkách je touto autoritou Ústav pro jazyk český Akademie věd ČR, který má jako jediný pravomoc kodifikace, tedy utvrzení normy češtiny. Za kodifikační jsou dnes považovány tyto příručky, jež vydal: Pravidla českého pravopisu (nejaktuálnější z roku 1993), Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost, Akademický slovník cizích slov a Akademická příručka českého jazyka.

Kodifikace jako taková má dvě roviny. Na jedné straně tu jsou příručky preskriptivní, tj. předepisující, které se snaží regulovat jazykovou praxi, na druhé straně tu jsou příručky deskriptivní, tj. popisné, jejichž jediným cílem je popis soudobé spisovné jazykové praxe. Jedinou „předepisující příručkou“ jsou Pravidla českého pravopisu, zbylé jen doporučují, jak s jazykovou praxí nakládat. Odpovídá to i současnému trendu v jazyce: nedávat příkazy, ale doporučení, tolerovat existující dublety (dvojí varianty) a spíše objasňovat, kdy je která vhodnější pro použití.

Úžasným krokem kupředu na poli jazykovědných příruček je fungování Internetové jazykové příručky Akademie věd. Elektronizace jazykových dat přinesla velké výhody jak pro lingvisty coby tvůrce odborných příruček, tak i pro širokou veřejnost, která z nich čerpá. Nejen že je na rozdíl od papírových příruček dostupnější a vyhledávání je jednodušší, ale také umožňuje průběžné aktualizace. Internetová jazyková příručka se tak stává pružnější, což perfektně odpovídá požadavkům dynamického vývoje jazykové praxe.

---

Jak se dělá kodifikace?

Kapitola o kodifikaci není pro žádné češtinářské začátečníky. Za odměnu, že jsi dočetl až sem, ti nabídnu menší ochutnávku z podpoličky jazykové autority.

Když se zvažuje, co z jazykové praxe si zaslouží postoupit na příčku kodifikovanosti, vychází lingvisté ze čtyř klíčových otázek.

1. Je to noremní? (tj. Je to společensky uznávané? Vnímají to lidé jako správné?)
2. Je to funkční? (tj. Bude to v češtině fungovat?)
3. Je to systémové? (tj. Je to v souladu s jazykovým systémem? Nenaruší to nějaká již zaběhlá pravidla?)
4. Je to osvojitelné a vývojově progresivní? (tj. Je to jako pravidlo do budoucna uchopitelné, aniž by vyvolalo desítku dalších výjimek?)

Projde-li jazyková praxe tímto vstupním testem, pak bude kodifikovaná.

Projdi si jednotlivé věty. Vyznač v nich přestupek proti jazykové normě a pokus se zdůvodnit, jak onen přestupek vznikl.