3. Historie univerzitního archivu

O založení vlastního archivu Masarykova univerzita poprvé jednala již v roce 1931, tedy dvanáct let po svém zřízení v lednu 1919. K tomuto účelu byla ustavena univerzitní archivní komise v čele s historikem Bohumilem Navrátilem.

V roce 1932 se tato komise shodla na koncepci připravovaného archivu. Ten měl nabývat své fondy a sbírky výběrem z rektorátu (orgán, který řídí univerzitu) a jednotlivých fakult. Také měl shromažďovat různé pamětní medaile, knihy, obrazy a podobně. Program plánovaného archivu počítal i s tím, že by měly být získávány pozůstalosti různých osobností univerzity.

Ve 30. letech 20. století vrcholila hospodářská krize a zřízení archivu zabránila nemožnost získat od státu nějakou finanční pomoc. Archivní komise tak alespoň doporučila univerzitě, aby do doby, než bude archiv ustaven, neničila žádné dokumenty bez jejího povolení. V roce 1935 však univerzitě poskytlo ministerstvo školství dotaci na vybavení archivu, který byl následujícího roku skutečně zřízen. Sídlil tehdy v budově právnické fakulty na Veveří ulici 70. Nebylo ovšem povoleno obsadit místo archiváře a starost o vznikající archiv padla na archivní komisi.

Již před 2. světovou válkou byly v archivu uloženy různé písemnosti, ale o jeho složení nemáme přesnější přehled. Další materiály byly uloženy v období 2. světové války na jednotlivých fakultách.
Za války byla bohužel značná část univerzitní dokumentace zničena. Dochována zůstala pouze studijní agenda fakult.

K obnovení činnosti archivu došlo bezprostředně po osvobození v roce 1945. Byla opět ustavena archivní komise a poprvé bylo obsazeno místo vlastního pracovníka archivu. Tím se stal Jiří Radimský, tehdy posluchač archivního studia na filozofické fakultě. Stejně jako jeho nástupci František Spurný a Jaroslav Bakala působil v archivu jako pomocná vědecká síla. Vedle řešení technických a organizačních problémů, spojených se znovubudováním archivu, byla hlavní náplní práce těchto mužů sbírková činnost a důležité shromažďování zpráv o univerzitě a perzekuci studentů a učitelů za války. Komise, která na činnost v archivu dohlížela, byla zrušena v roce 1950.

V době působení Jaroslava Bakaly v univerzitním archivu (1950–1953) došlo k jeho přestěhování do budovy lékařské fakulty na Komenského náměstí 2. V té době neměl vlastní místnost a byl z velké části umístěn v průchozí chodbě. V letech 1954–1958 jej spravoval Jindřich Dušek.

Na přelomu 50. a 60. let 20. století nebylo místo archiváře obsazeno a situace v archivu se dále zhoršovala. Byl opět přestěhován, a to do univerzitní novostavby na ulici Arna Nováka 1. V důsledku stěhování a nedostatečné péče o archiválie došlo v této době k citelným ztrátám archivní dokumentace.

V roce 1962 tento proces ničení zastavil nástup čerstvé absolventky oboru archivnictví Ireny Hrabětové a v dalších téměř dvou desetiletích se za jejího působení v archivu situace ustálila. Na počátku 60. let také univerzita vydala nový kancelářský řád, který poprvé přesně stanovil povinnosti jejích součástí ve skartačním řízení. Vydání tohoto řádu bylo velmi důležité pro pozdější orientaci v archivu. To, co do něj bylo předáváno, mělo již od této doby svůj řád a pravidla.

Jistým paradoxem je, že postavení archivu v rámci univerzity tou dobou zesílilo, ale vývoj ve státě šel směrem opačným. V roce 1964 (deset let po vydání vládního nařízení o archivnictví) vyšla centralizační směrnice a možnost institucí stojících mimo hospodářskou sféru provozovat (nebo zřídit) vlastní archiv byla tímto omezena na minimum. Dána byla pouze Univerzitě Karlově a Českému vysokému učení technickému. Brněnská univerzita se tomuto rozhodnutí bránila marně. Z hlediska práva se její archiv stal pouhou spisovnou.

Zákon o archivnictví z roku 1974 tento stav pouze potvrdil a skupinu archivů mimo běžnou síť nazval archivy zvláštního významu. K nim vedle již zmíněných dvou vysokoškolských archivů přibyly například také archiv Akademie věd, parlamentu a muzeí. V návaznosti na zákon byla vydána vyhláška o archivech zvláštního významu, která teoreticky otevírala cestu i pro naši univerzitu.

Její vedení se v roce 1980 rozhodlo požádat archivní správu o souhlas ke zřízení archivu zvláštního významu. Chybou na rektorátu nedošlo k odeslání žádosti a příslušná jednání se zpozdila o několik let. Dlouhý proces byl nakonec úspěšně završen v roce 1987 a náš archiv se stal od roku 1974 jediným archivem zvláštního významu, který byl do této skupiny zařazen a jako zcela jediný měl své sídlo mimo Prahu.

Vraťme se ale od celostátní situace ještě přímo k nám do archivu. Jak se rozvíjel a na čem pracoval od 60. let 20. století? Univerzita k 50. výročí své existence připravovala publikaci o svých dějinách. Z důvodu toho, že chyběly prameny úřední povahy, se archiv zaměřil zejména na získávání písemných pozůstalostí univerzitních osobností. Většímu rozvoji však bránila nedostatečná kapacita archivu. Místa pro uložení (depozitáře) byla na ulici Arna Nováka 1 a Grohova 7 v suterénu. V roce 1969, kdy vydal průvodce po svých fondech, měl náš archiv 54 fondů a sbírek. K jistému zlepšení situace došlo v polovině 80. let, kdy se nastěhoval do budovy na Zelném trhu 2/3, kde v té době sídlila právnická fakulta naší univerzity.

Zásadní zlom přinesla 90. léta 20. století. V roce 1993 se archiv spolu s právnickou fakultou vrátil po čtyřiceti letech do budovy na Veveří ulici 70. Tímto získal nejen větší depozitáře, ale i lepší provozní podmínky. To také umožnilo zřídit badatelnu (místo pro přijímání zájemců o studium archiválií). Také bylo přistoupeno k získávání dalšího materiálu, což muselo být vzhledem k nedostatečnému místu dlouhodobě odsouváno.

Brzy začalo být zřejmé, že ani toto umístění archivu nebude z dlouhodobého hlediska dostatečné. Nešlo jen o nedostatek prostoru, ale také o zvyšující se nároky na podmínky, které archivní pracoviště muselo splnit. V roce 2004 byl vydán nový archivní zákon, který stávajícím archivům zvláštního významu stanovil povinnost reakreditace (znovuprokázání toho, že archiv splňuje náročné technické a prostorové podmínky). Vzhledem k nevyhovujícímu stavu v budově na ulici Veveří (prostorami archivu například vedlo potrubí a archiválie tak byly ohroženy) bylo rozhodnuto o hledání nových prostor.

Jedinečná příležitost se naskytla na Žerotínově náměstí 3 v budově Nového zemského domu (více o něm jsme ti řekli v kapitole 2). Zdejší umístění tehdy opouštěl Moravský zemský archiv, který mezi lety 2005 a 2007 vystavěl moderní novostavbu v Brně-Bohunicích. K přestěhování univerzitního archivu do těchto prostor došlo v roce 2008.

V roce 2012 archiv úspěšně prošel reakreditačním řízením. Tím prozatím zakončil svoje spletité putování. V současnosti zde pracuje šest archivářů, kteří mají na starost řadu věcí, které ti představíme v další kapitole.