1. Co je to vůbec právo?
Existuje mnoho přístupů k tomu, co je to právo. Jak se v nich ale vyznat? Pojď se s právem blíže seznámit a poznat ho z různých úhlů pohledu.
Co je to vůbec právo? A k čemu je?
Dnes máme poměrně jasnou představu o tom, co právo je, neznamená to však, že umíme do jednoho celku spojit všechny jeho prvky, součásti a vlastnosti, aniž by nedocházelo k rozporům a dílčím odlišnostem. Proto je obtížné vytvořit definici, která platí pro všechny případy. O těchto dílčích otázkách práva se stále vedou spory, které mají vliv na to, jakými pravidly se máme řídit. Toho, co v současnosti právní věda ví o právu, však není málo.
Základní a obecná definice stanoví, že právo je systém formálních pravidel spojených s veřejnou mocí používaných (platných) v konkrétním státě. Ota Weinberger definoval právo jako „souhrn právních norem platných v určitém státě. Přitom jde nejen o souhrn obecných právních pravidel (zákonů, nařízení aj.), ale i o souhrn individuálních aktů, tj. právních rozhodnutí (např. soudní rozsudek). Obojí tvoří celek označovaný jako právní řád.“ Pro naše účely právo chápejme jako systém závazných pravidel vytvořených nebo uznaných státem, která tento stát vynucuje vůči svým občanům (nebo i jiným osobám), včetně toho, že jejich porušení trestá.
Existují však i optimisté, kteří se pokouší definici práva podat. Například pro Tomáše Akvinského (1225–1278) nebylo právo (pro Akvinského zákon) nic jiného než „nějaké zařízení rozumu k obecnému dobru, prohlášené od toho, jenž pečuje o obec.“
Zjisti více: Pojem práva
Více informací o definici práva si může přečíst zde.
Objektivní a subjektivní právo
Tento problém nemá jen čeština či slovanské jazyky, ale i jiné jazyky (němčina se slovem „Recht“, francouzština se slovem „droit“ či španělština se slovem „derecho“). Na druhou stranu např. angličtina se tomu slovy „law“ a „right“ vyhnula.
Celá situace je však ještě komplikovanější – pojem „právo“ je totiž spojován s více významy, tj. není s ním spojeno jen to, že nejsme schopni jej vyčerpávajícím a univerzálně platným způsobem vysvětlit (což nám tak moc nevadí). To je mimo jiné způsobeno tím, že pojem práva není striktně ohraničen. Víme například, že se v něm objevují nejen právní normy, ale například také právní principy atp. S pojmem práva dále souvisí právní vztahy a obecně aplikace práva, stejně jako jeho psychologické působení, které souvisí s právním vědomím subjektů, jejich právní motivací apod. Lidé chápou pojem práva různě a spojují s ním různé významy a různá očekávání.
Samotná charakteristika pojmu právo je však ztěžována také tím, že samotné slovo „právo“ nese dva zcela odlišné významy. Proto se o „právu“ říká, že je to slovo s více významy (velmi podobně je na tom i pojem „prameny práva“, který těch významů nese ještě více – ale o tom až níže), které vzájemně souvisejí – tzv. polysém. Nejčastěji se setkáme s tzv. „právem“ ve významu objektivního práva a „právem“ ve smyslu subjektivního práva (to někdy označujeme jako oprávnění). Rozlišujeme tedy:
- právo objektivní – souhrn nebo systém právních norem;
- právo subjektivní – právní normou (právním pravidlem) určenou možnost chování nebo jednání právních subjektů. Pojem „subjektivní právo“ lze nahradit pojmem „oprávnění“. Subjektivnímu právu (oprávnění) obvykle odpovídá právní povinnost jiné osoby. Spojení „subjektivní povinnost“ však již nepoužíváme, neboť jiná než „subjektivní“ povinnost nemůže být. Subjektivní v tomto smyslu znamená navázání na subjekt – tj. právo v tomto smyslu nemůže existovat bez subjektu.
Objektivním právem, které je označované také jako právo v objektivním smyslu, nejčastěji rozumíme platné právo (pozitivní právo, případně také přirozené právo), které představuje právní řád státu. Jedná se tedy o soubor právních pravidel. Objektivní právo tedy chápejme jako soubor (vzhledem k tomu, že je uspořádaný, můžeme jej nazývat systémem) právních norem (pravidel lidského chování) garantovaných státem. Není však vyloučeno, že objektivním právem rozumíme také právo přirozené, či souhrn práva přirozeného a pozitivního. Obvykle, když hovoříme o právu objektivním, máme na mysli právní normy či jejich systém. Například věta „Stavební právo v České republice je výsledkem normotvorného procesu.“, obvykle odkazuje na právo ve smyslu objektivním, tedy na objektivní právo.
Subjektivním právem (právo v subjektivním smyslu) rozumíme míru možného chování oprávněného subjektu. Subjektivní právo je to, co adresát právní normy (objektivního práva) může učinit (jak smí jednat), neboť mu to objektivní právo dovoluje (někdy je to také to, co mu objektivní právo přikazuje, ale v tom případě je to trochu komplikovanější). Jedná se o možnost, kterou subjekt (adresát) nemusí využít. Je-li subjektu stanovena povinnost určitým způsobem se chovat, pak se jedná o nutnost – adresát je povinen uposlechnout.
Pojem právní stát se pojí s tzv. vládou práva (principem legality) či zákonností. Tímto pojmem obvykle rozumíme podřízenost výkonu veřejné moci právním pravidlům. To znamená, že výkon veřejné moci podléhá obecným právním pravidlům, která jsou dána předem (to znamená, že nejprve musí existovat pravidlo a teprve na jeho základě může veřejná moc jednat) a která jsou vykládána a aplikována právními profesionály, kteří respektují vnitřní pravidla právního systému a nezohledňují skutečnosti, které nemají právní význam. Tím jsou dány dostatečné procedurální záruky, které odlišují výkon práva od násilí nebo svévole. Všechny tyto znaky jsou však spíše formálního charakteru – jedná se o záležitost formy, která musí být splněna, aby bylo rozpoznatelné, že se jedná o právo (obecná právní pravidla).
Otázkou ale zůstává, zda je tato forma dostatečná pro rozpoznání práva, nebo je potřeba zkoumat i obsah. Zda je nezbytné, aby tato obecná právní pravidla splňovala, například, i kritéria spravedlnosti, dobra nebo morálky. Zda je možné – byť to zatím působí poněkud překvapivě – aby některá pravidla platila jen proto, že je společnost (nebo třeba i jen právní profesionálové) považuje za správná a žádoucí; bez ohledu na shora zmíněnou formu. Zde si již nevystačíme s právem jako systémem pravidel vytvořených státem, ale musíme se zaměřit i na pojem přirozené právo.
Přirozené právo nám – může, ale také nemusí – pomoci zjistit, co způsobuje, že právo je právo. Jaké podmínky musí být splněny, abychom jakékoli pravidlo mohli označit jako právní pravidlo, tj. platné. Je-li dostatečné, že toto pravidlo splňuje formální kritéria – obvykle předem – stanovená lidmi (suverénem; například králem nebo parlamentem), která nám označí skutečnou vůli normotvůrce, pak si vystačíme s pojmem „pozitivní právo“. Pokud však nepovažujeme „právo“ pouze za produkt lidské vůle (rozhodnutí), ale hledáme v něm něco víc, co přesahuje časem a místem podmíněné rozhodnutí, neobejdeme se bez „přirozeného práva“.
Nejprve si však charakterizujme pojem pozitivní právo.
Zjisti více: Objektivní a subjektivní právo
Tady si můžeš přečíst více o teorii objektivního a subjektivního práva.
Pozitivní právo
Pozitivní právo je právo, které je výsledkem volní (rozumové a záměrné) lidské aktivity. Je to systém pravidel, která jsou vytvořena člověkem. Člověk, nejčastěji suverén, je nejen vytváří, ale může jej také měnit.
Pro zjednodušení můžeme říci, že pozitivní právo bývá obvykle charakterizováno jako výsledek volní lidské aktivity. Je tedy vytvořeno lidmi a je tvořeno systémem pravidel, jehož vynucování a kontrola jsou neodmyslitelně spojeny se státem. Velice často je pro něj charakteristický pojem platnosti (pokud je platné, existuje): proto se hledají znaky a vlastnosti, které umožní určit, zda se jedná o platné právo, nebo ne.
Pozitivní právo je systém pravidel, jakožto projevů lidské vůle, který působí na své adresáty, aby určitým způsobem jednali bez ohledu na svou vůli či záměry, který je spojen s určitým existujícím uznaným normotvůrcem a které se projevuje v určité formě a jeho neuposlechnutí je spojeno s nepříznivými následky.
K tomu si ještě přidejme, že pozitivní právo musí lidé (adresáti) poznat. Mimochodem, proto jsou důležité znaky platnosti: pomáhají nám pozitivní právo poznat. Bez poznání, tedy bez toho, že by adresát věděl, zda se o (pozitivní) právo jedná nebo pokud prostě poznat nelze, nemůže se o pozitivní právo jednat. Přirozené právo naproti tomu existuje i bez poznání. Je totiž nezávislé na jakémkoli lidském poznání.
Přirozené právo
Můžeme říci, že není důležité, zda přirozené právo existuje nebo neexistuje (což je i jeden z důvodů, proč málokdo jeho existenci popírá a to včetně těch, kteří mu nepřisuzují žádný význam pro pozitivní právo), ale rozhodně má skutečné následky – minimálně v podobě sporů o povahu práva či při rozhodování některých velmi závažných případů, často spojených s radikálními politickými změnami.
Navzdory tomu můžeme říci, že přirozené právo je kulturně podmíněno – lze to obejít tím, že řekneme, že samotné přirozené právo se sice nemění a po všechny časy zůstává stejné a jediné, co se mění je lidské poznání přirozeného práva, ale to v konečném důsledku pro jeho praktické používání znamená totéž.
Přirozené právo (v našem případě soubor normativních prvků, které jsou vně pozitivního práva) souvisí s představou, že svět je smysluplně uspořádán a platí v něm řád, který je nezávislý na člověku. Proto může sloužit jako shora zmíněný model pozitivního práva, ve kterém se odráží konkrétní společenská představa o ideálním světě, tedy vzor jednání či právně významného uspořádání, který je v konkrétních společenských vztazích považován za správný či žádoucí (lex ferenda). Přirozené právo se obvykle považuje za stabilní prvek právního systému, který se – na rozdíl od práva pozitivního, které je proměnlivé – nemění. Představuje neměnný prvek proměnlivého právního systému. Přirozené právo však nemusíme chápat jako systém pravidel, ale také jako principy směřující k základním dobrům, které je nezbytné uskutečňovat.
Obecně lze také říci, že přirozené právo spojujeme s pravidly, která jsou na základě svého obsahu (který je považován za dobrý, správný nebo i spravedlivý) považována za žádoucí do té míry, že mohou ovlivňovat právní pravidla, která jsou vědomě vytvářena člověkem. Proto bývá přirozené právo spojováno s dobrem, spravedlností nebo morálkou – jsou to pravidla natolik dobrá či spravedlivá, že platí bez ohledu na svou formální povahu. Přitom mohou ovlivňovat právní systém natolik, že formálně bezvadná právní pravidla ztrácejí svou právní závaznost. Proto může přirozené právo sloužit jako zdroj standardů, pomocí kterých lze hodnotit lidské jednání (včetně právního jednání či právních předpisů – zákonů) jako dobré nebo špatné, správné nebo nesprávné.
Přirozené právo se v našem kulturním okruhu nejlépe ukazuje na právu (závazných pravidlech) daných Bohem (nebo bohem či bohy).
Tip: Je právo příběh?
Jiná perspektiva nahlížení práva je právo jako příběh. S tímto pojetím přišli ve 20. stol. představitelé hnutí Law and Literature a v českém prostředí potom po r. 2010 Martin Škop. Ideální zdroj ke studiu toho tématu je tak jeho kniha Právo, jazyk, příběh.
Článek Právo a literatura: brněnská spojení
Dizertace doktorky Markéty Štěpáníkové o hnutí Právo a literatura
Kvíz
No a teď si můžeš vyzkoušet, jestli byl pro Tebe předcházející výklad srozumitelný.