1. Historie poznávání rostlin
Poznávání rostlin bylo předmětem zájmu řady významných historických osobností nebo vědců. Pro řadu z nich to byla hlavní náplň práce, ale pro mnohé z nich to byla vášeň, kterou naplnili svůj volný čas. Najdou se ovšem i tací, kteří s pomocí rostlin měnili dějiny…
Historie poznávání rostlin
Člověk už od pradávna zkoumal účinky rostlin, které nacházel kolem sebe. Nejprve byly zdrojem potravy, postupně poznával i jejich léčivé účinky, ovšem někdy to byly draze vykoupené poznatky, protože celá řada rostlin obsahuje látky, které jsou vysoce jedovaté a mohou způsobit smrtelnou otravu i ve velmi malém množství. Jedovatost neboli toxicitu se člověk snažil využít ve svůj prospěch, např. při získávání potravy lidé využívali šípové jedy při lovu zvěře, nebo v neposlední řadě se ji snažil také zneužít ve svůj prospěch, hlavně k prosazování svých vlastních zájmů nebo k prosazování zájmů mocenských. Celá řada rostlin byla v sortimentu věhlasných travičů. Za velkou znalkyni přírodních jedů byla považována Kleopatra.
Traviči
Vynalézavost travičů byla nepředstavitelná. Jedem napouštěli stránky knih, které oběť četla a před otočením stránky si obvykle naslinila prsty. Jedem se napouštěly šaty, kosmetické přípravky, případně se potíraly čepele nožů, ideálně jen z jedné strany, a rozpůlená potravina se jedovatou stranou podala oběti a druhou půlku pro zajištění alibi snědl pachatel. Za velkou znalkyni rostlinných jedů byla považovaná egyptská královna Kleopatra. Z těch dalších, kteří jedů využívali z politických důvodů, můžeme zmínit Livii Drusillu, Roderica Borgiu nebo Kateřinu Medicejskou, z těch ostatních, kde motivací byla touha po bohatství, např. Guilli Tofanu.
Už staří Sumerové, Asyřané, Babyloňané poznali celou řadu léčivých rostlin. Ve známém Ebersově papyru z roku asi 1500 př.n.l. najdeme receptury s využitím léčivých rostlin.
Období starověku je spojeno s celou řadou významných osobností, které se podílely na rozvoji poznávání léčivých rostlin a jejich účinku. Za otce botaniky je považovaný Theofrastos, který žil v letech 371-286 př.n.l. Theofrastos byl výborným učitelem a významným antickým filozofem, který se současně věnoval i přírodním vědám, fyzice, mineralogii, ale především botanice.
Ve starověku dokázali Egypťané cíleně pěstovat celou řadu plodin, znali mentolovou vůni máty a nejen že ji dokázali izolovat, ale mátu i správně terapeuticky používali k mírnění trávicích obtíží. Starořecký lékař a lékárník Pedanios Dioscorides ve své knize De Materia medica popsal 600 léčivých rostlin, u některých uvedl i jejich léčivé účinky. Cestoval s vojenskými legiemi a na svých cestách hledal léčivé rostliny. Poprvé použil slovo botaniké = nauka o rostlinách.
Mezi významnými propagátory fytoterapie byl i Galénos z Pergamonu, jedna z největších lékařských osobností starověku, který žil v letech 131-200 n.l. Nejprve pracoval jako lékař gladiátorů, později se stal osobním lékařem Marca Aurelia. Propagoval přípravu léčiv podle receptu s uvedením přesných dávek, zavedl mnoho nových prášku, extraktů, žvýkacích gum. Požadoval, aby ten, kdo léčí, znal účinky používaných látek z vlastní zkušenosti.
V období středověku se setkáváme se jménem perského lékaře a filozofa Avicenny, který byl představitelem tzv. zlatého islámského věku. Jeho dílo Kánon lékařství se stal nejdůležitější knihou středověku.
Avicenna
Avicenna, celým jménem Abú ʿAlí al–Ḥusajn ibn ʿAbd Alláh ibn Al-Hasan ibn Ali ibn Síná, se narodil v Persii, dnešní Gruzii. Jako rok narození se uvádí pravděpodobně rok 980, zemřel v roce 1037. Ve druhém díle Kánonu lékařství se věnuje také přírodním léčivům. Léčivé rostliny i sám předepisoval, mezi nejoblíbenější patřil hřebíček, skořice, santalové dřevo, sena aj.
Avšak až do pozdního středověku a na počátku novověku bylo používání léčivých rostlin spojeno také s magickými rituály a lidem, kteří měli hlubší znalosti o působení léčivých rostlin, byly připisovány nadpřirozené schopnosti. Znalost léčivých a jedovatých rostlin jim leckdy i přitížila. Nechvalně známé jsou čarodějnické procesy, které v 17. století v našich zemích postihly zejména Jesenicko.
V období renesance se badatelé zaměřovali nejen na rostliny jako celek, ale předpokládali, že za účinkem není celá rostlina, ale jen její určitá část, účinná látka, která je v ní obsažená. Zabývali se také vztahem dávky a účinku.
„Dosis sola facit ut venenum non sit.“
Ve volném překladu to znamená, že jen dávka rozhoduje, zda je látka jedem, nebo ne. Tuto jednoduchou definici formuloval švýcarský lékař a alchymista Paracelsus.
Paracelsus
Paracelsus, vlastním jménem Philippus Aureolus Theophrastus Bombastus von Hohenheim, (1493-1541) byl švýcarský alchymista, astrolog a lékař, který se zasloužil o rozvoj novodobého lékařství, a je považován za zakladatele toxikologie. Věřil, že vše, co příroda vytvořila, vytvořila tak, aby z jejího vzhledu bylo patrné, jakým léčivým účinkem oplývá – např. vrba, která roste ve vlhkém prostředí u vody, bude léčit nemoci, které toto prostředí způsobuje, tedy nachlazení, horečky a revma. A skutečně vrba obsahuje látky, které mají schopnost snižovat tělesnou teplotu, tlumit zánět. Lékař – alchymista má podle něj umět léčivou substanci v přírodě najít a následně upravit k podávání. A podpořit tak přírodu, aby zacelila rány sama.
Kromě svých léčebných dovedností proslul také svým nevázaným životem, láskou k alkoholu a neúctou k tehdejším autoritám.
Nejslavnějším Paracelsovým lékem bylo laudanum: tajemný elixír, pravděpodobně alkoholický extrakt opia (opium - zahuštěná šťáva vytékající po nařezání nezralých makovic), který předepisoval v nejtěžších případech.
Rozvoj knihtisku urychlil šíření informací o léčivých rostlinách. Vydávaly se herbáře, nejznámější je Brunfelsův herbář z roku 1500 s kresbami Albrechta Dürera, který má vysokou uměleckou hodnotu a kresby rostlin jsou nadmíru věrné. V našich krajích je nejznámější herbář Petra Ondřeje Mathioliho z roku 1562 a o něco dříve vyšel herbář litomyšlského lékaře Jana Černého.
Začátkem 18. století se výrazně zvýšil zájem o léčivé rostliny, nejen o jejich pěstování, ale jednalo se zejména o výzkum jejich složení a léčebný efekt. Prvním vědcem, který stanovil pevný řád v pojmenovávání rostlin, byl švédský profesor botaniky Carl Linné. Jako první důsledně používal označení rostlin jménem rodovým a druhovým.
Carl Linné
Narodil se v roce 1707 a zemřel v roce 1778. Jeho otec byl luteránským pastorem. K jeho farnosti patřila obrovská zahrada a z otce se stal vášnivý zahradník. Malý Carl sdílel jeho vášeň a brzy ovládal názvy rostlin i v latině. Později vynikal i v celé řadě jiných oborů, matematice, fyzice. Avšak učitelé hebrejštiny, řečtiny a teologie nepovažovali Carla za nadaného a otci další studia nedoporučovali. Navzdory tomu studoval dál a stal se lékařem, ale nejšťastnější byl mezi rostlinami a k botanice se často vracel. Napsal celou řadu významných knih např. O rostlinných druzích aj.
„Všimni si, že v minulosti jeden člověk ovládal více vědních disciplín a navíc ani nemusel patřit mezi nejlepší studenty ve všech předmětech. Prostuduj si u zajímavých historických osobností jejich zájmy.“
Na rozhraní 18. a 19. století se začal formovat nový vědní obor farmakognozie – nauka o léčivech přírodního původu. S rozvojem chemických a fyzikálních metod se zdokonalilo také vědecké poznávání léčivých rostlin a jejich aktivních substancí, které jsou zodpovědné za léčebný účinek. Farmakognozie je jedním z hlavních studijních předmětů na farmaceutické fakultě. Studenti získávají znalosti o léčivech přírodního původu, nejen rostlinného, živočišného, ale i mikrobiálního. Absolventi farmaceutické fakulty jsou nejen odborníky na poli syntetických léčiv, ale také odborníky v oblasti léčiv přírodních.