1. Co to jsou archivy

K čemu slouží archivy

Zjednodušeně by se dalo říci, že archivy shromažďují převážně písemné památky dokumentární hodnoty, které primárně vzešly z úřední činnosti nějaké instituce. Může to být instituce veřejná (úřady, armáda, bezpečnostní sbory...) či soukromá (politické strany, spolky, církve...). Zákonem je dáno, které instituce mají své písemnosti předávat a jaký z archivů je pro ně určen. Instituce předávají ty písemnosti, které již nepotřebují pro svou činnost, ale pro společnost je z nejrůznějších důvodů důležité, aby byly uchovány.

Archivy dohlížejí na to, aby se úřad nebo instituce o své dokumenty řádně staraly a tyto se do archivu dostaly v pořádku. Je to neopominutelný úkol a mělo by to zabránit ztrátám písemností. Tím však výčet úkolů archivů nekončí. Mohou do své péče přebírat pozůstalosti významných osobností. Jde především o písemné dokumenty (například dopisy, deníky, podklady a poznámky pro napsání knihy…). Ve středu pozornosti stojí také fotografie. Archivy získávají tyto pozůstalosti ze své vlastní iniciativy a není to nijak upraveno zákony – vždy záleží na dohodě s danou osobností nebo s její rodinou. Obvykle se nepřebírají knihovny těchto osob.

Veškeré materiály, které jsou k uložení do archivu převzaty, jsou zaevidovány a stávají se archiváliemi. Každá z nich je součástí národního archivního dědictví. Možnosti jejich využití jsou velmi široké na poli správním, informačním, vědeckém a kulturním.

Jsou tedy archivy něco jako knihovny nebo muzea?

Chceme-li pochopit podstatu archivů, můžeme si ještě něco říci k tomu, jaký je jejich vztah ke knihovnám a muzeím. Archivy, knihovny a muzea jsou informačními institucemi a v této soustavě se vzájemně odlišují zejména tím, o jaký materiál se starají. Muzea sbírají převážně trojrozměrné předměty hmotné povahy. Evidují je, odborně zkoumají a vystavují. Materiál sbírají v rámci výzkumů, kupují nebo dostávají darem. Knihovny shromažďují tisky (knihy, noviny, časopisy), literární rukopisy či datová média a poskytují přístup do různých informačních databází.

Ale zase tak jednoduché, jak by se na první pohled mohlo zdát, to není. Muzea se kryjí s archivy například shromažďováním fotografií nebo se také stává, že někdo odkáže muzeu svoji osobní pozůstalost. Jak jsme si již řekli, získávání těchto materiálů není vázáno zákony. Ti, co svoje materiály některé z institucí odkazují, se mohou rozhodnout na základě svých hledisek (osobní vazby, zaměření instituce...).

Ještě se můžeme podívat, jak je to s knihami. Publikované knihy jako takové nejsou vlastním obsahem archivů. Ty si pouze budují knihovny příruční s tématikou historie a archivnictví. Ve vlastním archivním materiálu se můžeme setkat s „úředními“ knihami, které si úřad vytvořil například pro různé evidence.

Do knihoven a muzeí chodím často. Ale do archivů?

Je pravda, že archivy zůstávají ve vnímání veřejnosti oproti muzeím a knihovnám poněkud v pozadí. Je to způsobené třeba tím, že studium v archivech je poměrně náročné na různé vědomosti a dovednosti. Při studiu témat ze starších dějin je třeba umět přečíst starobylá písma. Ale tím to zdaleka nekončí. Když chceme zjistit něco k tématu, které jsme si zvolili, potřebujeme obvykle prostudovat spousty materiálů od různých úřadů a institucí a musíme při tom neustále zjišťovat, za jakých okolností a proč byl daný údaj napsán. Teprve potom můžeme správně pochopit všechny souvislosti.

Obvykle je při zpracovávání zvoleného tématu nutné objet několik archivů, protože jak jsme si již řekli výše, pro materiál z různých institucí jsou určené konkrétní archivy. Častěji tedy „běžný“ zájemce o témata z historie zajde do knihovny a sáhne po knihách, které některý z odborníků na základě údajů z archivů zpracoval. Archivy jsou však přístupné široké veřejnosti. Populární je zejména zpracovávání vlastních rodokmenů a již mnozí středoškoláci vynaloží úsilí, aby na základě archivních pramenů napsali své studentské práce.

Odkud se archivy vzaly?

Pojďme se tedy podívat, kam sahají kořeny uchovávání dokumentů a co všechno v minulosti formovalo archivy do podoby, jakou známe dnes. Jisté zárodky archivů se objevují hned se vznikem civilizace, tedy v prvních státních útvarech starověké Mezopotámie a Egypta. Zde se setkáváme s uchováváním písemností, které měly pro své majitele právní význam, byly zárukou jejich vlastnictví. Bývaly součástí pokladu, posléze i knihovny. Své písemnosti shromažďovaly zejména chrámy. Pro státní útvary byly klíčové doklady o stavu jejich právního prostředí, a proto si začaly vytvářet archivy pro písemnosti veřejné správy (zákony, zápisy z jednání státních institucí, dokumenty finanční správy, sčítání obyvatel...).

V archivnictví středověku hraje prim církev. Jako jediná víceméně navazuje na starověké archivnictví a je prvním středověkým činitelem, který o své písemnosti pečuje. Souvisí to s jejím vlivným postavením a majetkem. V rámci tehdejší společnosti vynikala vzdělaností, a to bylo pro zacházení s písemnostmi zásadní. Od 12. století zakládají své archivy města. Uchovávají privilegia, která upravovala vztah města k jeho pánovi (panovník, šlechtic, biskup). Hned po nich lze sledovat budování archivů u panovnických dvorů. Předtím bývaly písemnosti panovníků ukládány jako součást pokladu, nebo si je panovníci brávali spolu s dalšími cennostmi na své cesty.

Na cestě k modernímu archivnictví

Jak jsme viděli v předchozím textu, zacházení s písemnostmi bylo ve středověké společnosti výsadou jen několika úzkých vrstev, a i ty se vzájemně v péči o své archivy dost odlišovaly. Pojďme se ale posunout dále. Archivy pro úřední agendu se mezitím oddělují od knihoven, se kterými bývaly v počátcích často spojeny.

Teď se podíváme, jak to vypadalo s archivy v rakouském mocnářství, a tedy i u nás, na přelomu 18. a 19. století. Úřednická agenda rakouské monarchie narůstala. Složitější byly zákony a veškeré právní vztahy. Je potřeba si uvědomit, že se ocitáme v éře průmyslové revoluce, která proměnila životy širokých vrstev obyvatelstva. Ty už také měly přístup k určité formě vzdělání. Z toho všeho plyne, že množství dokumentů narůstalo a bylo potřeba se v něm náležitě orientovat. Budovaly se archivy pro různé úřady a instituce. Pokroky ve zdokonalování archivů však nebyly valné a vše se vyznačovalo značnou těžkopádností. Dá se také říci, že českým archivům se vedlo hůře než rakouským.

V této době můžeme pozorovat důležitý jev, a sice zájem o historii. Různí uvědomělí činitelé ukládali historické památky v archivech, muzeích i knihovnách. Toto shromažďování památek a posléze historické bádání se stalo důležitou součástí formování národního uvědomění.

Archivnictví po vzniku Československa

Nově vzniklá Československá republika přebírala archivnictví v neutěšeném stavu. Pro ukládání materiálů do archivů neexistovala žádná pravidla, a dokumenty tak bývaly rozptýleny na několik míst. Archivy byly často odkázané na péči ochotníků. Soukromé archivy velkostatkářské a církevní nepodléhaly veřejnému dohledu.

Po celou éru meziválečné republiky se však kvůli prosazování různých stranických zájmů nepodařilo vyřešit, pod jaké ministerstvo má archivnictví spadat. Nebyla vybudována jednotná archivní síť a zatím jsme se nedočkali přijetí zákona o archivnictví. Došlo však k zpřístupnění mnohých archivních celků. To se stalo nejen díky mnoha venkovským kulturním pracovníkům, ale také nově vychovávaným archivářům, pro které bylo zřízeno odborné archivní studium. Archivy také začínaly být více považovány za správní instituce, zatímco dříve byly vnímány spíše jako čistě historická pracoviště.

V komunistickém Československu již šlo vše „ráz naráz“. Archivnictví spadlo pod ministerstvo vnitra a byla vytvořena soustava státních archivů. Veškerý archivní materiál se zestátnil a byly zpracovány metodické pokyny a směrnice.

Dnešní soustava archivů u nás

Naše archivnictví je řízeno Odborem archivní správy a spisové služby Ministerstva vnitra. Fungování archivů se řídí zákonem o archivnictví (č. 499/2004 Sb.) a dalšími vyhláškami. Naše archivní síť patří v celosvětovém měřítku mezi nejpropracovanější. Dokumenty centrálních institucí uchovává Národní archiv.

Z hlediska sítě archivů je naše republika územně rozdělena mezi státní oblastní archivy v Praze, Třeboni, Plzni, Litoměřicích, Zámrsku, Brně a Opavě. Ty jsou správními úřady řízenými přímo ministerstvem. Spadají pod ně místně příslušné státní okresní archivy (dle bývalých okresů). Samostatnou skupinou jsou archivy některých statutárních měst – Prahy, Brna, Ostravy, Plzně a Ústí nad Labem.

Další velkou skupinou jsou archivy specializované. Vedle archivů univerzit sem patří například Archiv Kanceláře prezidenta republiky, Archiv českého rozhlasu, Vojenský historický archiv a mnohé další (jejich počet již přesáhl tři desítky). Sem tedy spadá i Archiv Masarykovy univerzity. Zvláštní skupinou jsou archivy bezpečnostní, například Archiv Policie, Archiv Bezpečnostní informační služby a další (celkem 7). Všechny předchozí archivy jsou archivy veřejnými. Archivy však mohou zřizovat i fyzické a právnické osoby. Jedná se o archivy soukromé a jmenovat lze například Ústřední archiv společnosti Plzeňský prazdroj, a. s. a další (celkem 11).

V naší archivní síti stojí samostatně Archiv bezpečnostních složek, který byl zřízen v roce 2007 (do té doby byl Archivem ministerstva vnitra). Zpřístupňuje a zveřejňuje dokumenty a archiválie týkající se bezpečnostních složek zejména z období komunistické totality (např. Státní bezpečnost, Sbor národní bezpečnosti, Pohraniční stráž).